Ze života křesťana ...

2. února - Svátek Uvedení Páně do chrámu (Hromnice)

Milena Davídková 1.února 2019

Svátek Uvedení Páně do chrámu (lidově Hromnice) se slavil v Jeruzalémě již v pátém století. V Římě je tento svátek známý od sedmého století pod názvem Setkání. Od desátého století se objevuje v liturgických knihách západní církve název Očišťování Panny Marie. Současný název Uvedení Páně do chrámu znovu připomíná, že se jedná především o svátek Ježíše Krista.
Svátek připomíná událost z evangelií, kdy Ježíšova matka Maria přinesla podle židovského obyčeje svého syna čtyřicátého dne po narození do jeruzalémského chrámu, aby jej zasvětila jako prvorozeného Bohu. Zde se setkala s prorokyní Annou a spravedlivým Simeonem, který Ježíše nazval "Světlem k osvícení národů".

Obětování Páně z kostela sv. Petra a Pavla v Hochfeldenu v Alsasku olej na plátně 19. století (Zdroj: Wikipedia)

Od tohoto Simeonova proroctví o Ježíši-světle pochází zvyk, který se začal šířit zřejmě od jedenáctého století. V tento den se světily svíčky, tzv. "hromničky", které se pak dávaly během bouřek zapálené do oken a měly spolu s modlitbou ochránit stavení i jeho obyvatele.
Tímto dnem se také sklízejí betlémy z chrámů, pokud ještě zůstaly v zadní části kostela.
Tento svátek je spojován také s ochotou zasvětit svůj život poslání, které člověk dostává. V katolické církvi se tento svátek slaví i jako Den zasvěceného života (tj. řeholníků a řeholnic, ale i všech, kdo svůj život, podle církví schválených pravidel, zasvětili Bohu).

S použitím textů: Denní modlitby církve a Wikipedie

(Zdroj: Wikipedia) BISKUPSTVÍ


O přikázáních - Nepožádáš manželky bližního svého, ani statku jeho

Katecheze Svatého otce při generální audienci, 21. listopad 2018.

(Ex 20,17)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Naše schůzky s Desaterem nás dnes přivádějí k poslednímu přikázání, které jsme vyslechli v úvodu. Tato slova nejsou jen závěrečnými slovy tohoto textu, ale mnohem víc. Jsou dovršením Desatera a dotýkají se jádra všeho, co nám sděluje. Podíváme-li se blíže, zjistíme totiž, že nepřidávají nic nového. Pokyny "nebudeš dychtit po ženě svého bližního [...] a vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu" jsou přinejmenším latentně obsaženy v přikázáních o smilstvu a krádeži. Jaký je tedy smysl těchto slov? Je to shrnutí? Je to něco více?

Mějme na paměti, že všechna přikázání mají za cíl ukázat hranice života, meze, za nimiž člověk narušením svého vztahu k Bohu ničí sám sebe i bližního. Pokud jdeš dál, ničíš vztah k Bohu a tudíž i s druhými. A signalizují to přikázání. To poslední klade důraz na skutečnost, že všechna přestoupení vznikají ze společného vnitřního kořene: zlé tužby. Všechny hříchy se rodí ze špatné tužby, všechny začínají hnutím v srdci a na této vlně končí nějakým přestupkem. Nikoli však formálním přestupkem zákona, nýbrž přestupkem, kterým zraňujeme sebe i druhé.

Výslovně to říká v evangeliu Pán Ježíš: »Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, nerozumnost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje« (Mk 7,21-23).

Chápeme tedy, že veškeré Desatero by nepřineslo žádný užitek, pokud by se nedotklo této roviny, totiž lidského srdce. Kde vznikají všechny ohavnosti? Desatero je v tomto bodě jasné a hluboké. Cílem posledního jeho přikázání je srdce, a pokud není svobodné srdce, pak málo prospěje ostatní. Problém spočívá v osvobození srdce od veškerého zla. Boží přikázání je možné redukovat na pouhou hezkou fasádu, pod níž nadále zůstává otrocký a nikoli synovský život. Často se za farizejskou maskou dušné korektnosti skrývá něco ošklivého a nevyřešeného.

Musíme si těmito přikázáními nechat demaskovat touhu, protože nám ukazují naši chudobu a přivádějí nás ke svatému pokoření. Každý z nás se může ptát, jaké ošklivé tužby přicházejí nejčastěji. Závist, chamtivost, pomlouvání? Všechno, co přichází z mého nitra. Každý si může klást tuto otázku a prospěje mu to. Člověk potřebuje toto požehnané pokoření, které mu odhalí, že se nemůže osvobodit sám, a dovolává se proto záchrany u Boha. Nepřekonatelným způsobem to vysvětluje svatý Pavel právě v souvislosti s přikázáním nepožádáš (srov. Řím 7,7-24).

Marné je myslet si, že se můžeme napravit sami, aniž bychom dostali Ducha svatého. Marné je myslet si, že svoje srdce očistíme titánským úsilím své vlastní vůle. To není možné. Je třeba se otevřít vztahu k Bohu, v pravdě a svobodě. Jedině tak mohou naše námahy přinášet plody, neboť Duch svatý nás povede vpřed.

Posláním biblického Zákona není namlouvat člověku, že doslovnou poslušností dosáhne vykonstruované a navíc nedosažitelné spásy. Posláním Zákona je dovést člověka k jeho pravdě, totiž k jeho chudobě, která se stává autentickou, osobní otevřeností Božímu milosrdenství, které nás proměňuje a obnovuje. Jedině Bůh je schopen obnovit naše srdce, pod podmínkou, že my otevřeme svoje srdce Jemu. To je jediná podmínka. On učiní všechno, ale musíme otevřít srdce.

Poslední slova Desatera vychovávají všechny k tomu, aby uznali, že jsou žebráky; pomáhají nám stanout před nepořádkem našeho srdce, abychom přestali žít sobecky, stali se chudými v duchu a opravdovými před Otcovou tváří, nechali se vykoupit Synem a poučit Duchem svatým. Učitelem, který nás vede, je Duch svatý. Nechme se vést. Jsme žebráci. Prosme o tuto milost.

»Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království« (Mt 5,3). Ano, blahoslavení ti, kdo se přestanou oklamávat a věřit, že se ze svojí slabosti mohou zachránit bez Božího milosrdenství, které jedině může uzdravit. Pouze Boží milosrdenství uzdravuje srdce. Blahoslavení ti, kdo si přiznají svoje zlé tužby a se srdcem pokořeným a litujícím nestanou před Bohem a před druhými lidmi jako spravedliví, nýbrž jako hříšníci. Hezké je to, co Petr pravil Pánu: »Pane, odejdi ode mne, jsem člověk hříšný!« (Lk 5,8). To je krásná modlitba: Pane, odejdi ode mne, jsem člověk hříšný.
To jsou ti, co mají soucit a dovedou prokázat druhým milosrdenství, protože ho zakoušejí v sobě.

Přeložil Milan Glaser

21. listopadu 2018, 15:27


Katolický týdeník: Proč slavíme svátky zesnulých?


Měsíc listopad otevírají slavnost Všech svatých a Vzpomínka na všechny věrné zemřelé, takzvané Dušičky. Zvou nejen ke vzpomínání na zesnulé, ale zejména k modlitbě za ně.

"Církev učí, že člověku se může stát, že v čase své smrti nedozrál v čisté lásce, aby mohl vstoupit do plného společenství s Bohem. Představme si to tak, že mezi člověkem a Bohem stojí bariéra z ledu, která ale postupně taje. My katolíci tomu říkáme očistec," vysvětluje emeritní plzeňský biskup František Radkovský. Jak říká, pokud věříme, že modlitba pomáhá živým lidem, proč bychom se neměli modlit i za mrtvé? Smrt podle církevní nauky není konec, ale jen stupeň v lidském osudu. A ten nekončí ve chvíli smrti. Smysl modlitby za zemřelé pak biskup Radkovský vidí zejména v pomoci těmto bližním překonat onu překážku mezi nimi a Bohem.

"Kdo zesnul Bohu otevřen, má před sebou zkrátka na věčnosti program: dozrát v lásce. A v tom můžeme pomoci i my - bez ohledu na mantinely smrti - svými modlitbami. K těm, o nichž věříme, že jsou v plném společenství s Bohem a jimž říkáme svatí, se pak naopak obracíme s prosbou o přímluvnou modlitbu za nás," zdůrazňuje biskup Radkovský a připomíná slova Bible i zkušenost církve, že láska je silnější než smrt, jejíž hranici proto snadno překonává, zejména v modlitbě.

Církev již od prvních dob uctívala památku zemřelých, přimlouvala se za ně a přinášela zvláště eucharistickou oběť, doporučovala modlitbu, odpustky a kající skutky za zemřelé, aby mohli dosáhnout plného spojení s Bohem. "Odpustky jsou dary z bohatství církve, které je možné vyprosit pro sebe, ale i pro zemřelé, a pomoci jim tak odstranit onu překážku mezi nimi a Bohem, která ještě zůstala po odpuštění hříchů. Lze si to představit tak, že odpuštění hříchů je jako chirurgický zákrok a odpustky jsou rehabilitace k plnému doléčení," vysvětluje biskup Radkovský.

Prominutí časných trestů (odpustky) lze získat po svátosti smíření, svatém přijímání (každý den, kdy chceme odpustky získat) a modlitbě na úmysl Svatého otce. V oba první listopadové dny, týden před a týden po nich je možné získat plnomocné odpustky za zemřelé. 1. a 2. listopadu je lze získat při návštěvě kostela. Vedle obvyklých tří podmínek je třeba připojit v kostele modlitby Otče náš a vyznání víry nebo v týdnech od 25. října do 8. listopadu navštívit hřbitov a pomodlit se za zesnulé.

Autor článku: František Jemelka 


Slavnost Seslání Ducha svatého - Letnice

V neděli 20. května 2018 římskokatolická církev slavila slavnost Seslání Ducha svatého. Pro tuto slavnost se používá též název Letnice. Jedná se původně o starozákonní židovský svátek týdnů, který se vztahuje k předání prvních pěti knih Zákona (Tóry) na Sinaji; kdy podle židovské tradice zde Tóru věnoval Bůh Mojžíšovi. Slavnost Seslání Ducha svatého se slaví padesátý den po Velikonocích a 10 dnů po svátku Nanebevstoupení Páně.

Již od 4. století se stalo zvykem v předvečer této slavnosti slavit svatodušní vigilii (tedy bdění před významnou událostí). Tato tradice zůstala zachována i do současnosti a udržuje se v mnoha farních i komunitních společenstvích dodnes. Liturgická barva svatodušní slavnosti je červená. Tato barva se v liturgii používá při slavnostech a evokuje také barvu ohnivých jazyků, které při Letnicích, když nastalo seslání Ducha svatého, sestoupily na apoštoly.

Po Letnicích končí velikonoční doba a paškál (velikonoční svíce), který stál v kostele poblíž obětního stolu, se přemístí ke křtitelnici.

Týden po Letnicích se v neděli pak slaví slavnost Nejsvětější Trojice a poté ve čtvrtek slavnost Těla a krve Páně nazývaná lidově Boží Tělo. Slavnost Nejsvětější Trojice v letošním roce připadne na 27. května a slavnost Těla a krve Páně na 31. května.


POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE FRANTIŠKA K POSTNÍ DOBĚ "2018"


Masopust - základní informace

Masopust je třídenní lidový svátek, který ve své podstatě sice nemá nic společného s liturgií, ale přesto je podřízen běhu církevního kalendáře. Slavil se ve dnech předcházejících Popeleční středě, kterou začíná 40denní půst před Velikonocemi. Protože datum Velikonoc je pohyblivé, byl pohyblivým svátkem i masopust.

Přípravou na masopust býval čtvrtek před masopustní nedělí, nazývaný "tučný čtvrtek" či "tučňák". Panovalo přesvědčení, že v tento den má člověk jíst a pít co nejvíce, aby byl celý rok při síle.
Hlavní masopustní zábava začínala o "masopustní neděli". Také toho dne byl oběd bohatý, ale netrval příliš dlouho, protože se všichni chystali do hospody k muzice. Někdy se tancovalo přímo na návsi a tanec se často protáhl až do rána. Také masopustní pondělí probíhalo ve znamení zábavy a tance. V mnoha vsích se konal "mužovský bál", kam neměla přístup svobodná chasa; tancovali jen ženatí a vdané.

Vyvrcholením masopustu bylo úterý. Toho dne procházely vesnicemi průvody maškar, hrála se masopustní divadelní představení, secvičená obvykle žáky. Obchůzky masek neměly závazná pravidla; záleželo na vtipu a pohotovosti "maškarádů", jaké taškařice budou provádět. Masky byly všude pohoštěny - něčím k zakousnutí a především pálenkou a pivem, které ještě zvyšovaly rozpustilost a veselí. Bývalo však i několik tradičních masek, které se objevovaly každoročně. Mezi ně patřil např. medvěd, někdy vedený na řetězu medvědářem. Jinou tradiční maskou bývala tzv. klibna (= šiml, kobyla, koníček), skrývající často dvě osoby. Objevovala se i maska s jezdcem na koni, Žid s pytlem nebo rancem na zádech, bába s nůší, kominík se žebříkem, kozel a mnoho dalších.
Téměř všude končila masopustní zábava přesně o půlnoci. Tehdy zatroubil ponocný na roh a rychtář či někdo z radních všechny vyzval, aby se v klidu rozešli domů, protože nastala středa a s ní předvelikonoční půst. Někde zakončili o půlnoci muziku "pochováním basy" (symbol toho, že v postu si hudebníci nezahrají), jinde o půlnoci pochovávali Baccha. Lidé věřili, že pokud budou o masopustu tancovat přes půlnoc, objeví se mezi nimi ďábel, často jako cizinec v zeleném kabátě.
O masopustních rejích z Čech i Moravy jsou dochovány písemné zprávy již ze 13. století, i když svátek je zřejmě ještě staršího data. Od středověku mravokárci vystupovali proti rozpustilostem, které se o masopustu děly, lidem to však nijak neubíralo na dobré náladě. Kolem 18. století se začaly pořádat zvláštní taneční zábavy, tzv. reduty. Zpočátku byly přístupné jen vyšším vrstvám, později všem zájemcům. První reduta v Praze se konala v roce 1752.
Zpracováno podle knihy Vlastimila Vondrušky "Církevní rok a lidové obyčeje" (str. 48-49); vydalo nakladatelství DONA v Českých Budějovicích v roce 1991.


Adventní doba

Slovo Mons. Jana Baxanta, biskupa litoměřického, k adventní době:

Jak jsme vlastně na tom my, křesťané, nacházející se v závěru opět jednoho roku? Lépe či hůře než ti, kteří tehdy před dávnými lety teprve narození Spasitele očekávali a věřili, že se narodí, ale nevěděli přesně kdy? Čekání bývá někdy velmi obtížné. Dnes se o Ježíšově narození nepochybuje. Víme, a nejen my, že Kristus vstoupil do naší lidské historie, tedy do našeho světa. Nestačí však vědět. Je třeba Ježíše přijmout a uvěřit Mu. Naše situace není ani lepší, ani horší. Je poněkud jiná, a přece v mnohém stejná. Vyžaduje od každého z nás osobní postoj vztahu, osobní postoj víry. Marné by bylo jakékoliv úsilí sebesnaživějšího člověka, ba i křesťana, přilákat druhé lidi ke Spasiteli a chtít je přinutit, aby Ho přijali a Jemu uvěřili. Nemůžeme a nesmíme přece násilím nebo trikem člověka, svobodnou lidskou bytost, zavázat k osobním vztahům a už vůbec ne k osobní víře v Bohočlověka. Měli bychom se ale potrápit úvahou a následným nelehkým rozhodnutím něco pro Spasitele a naše bližní udělat i za cenu oběti. Zde vidím naši dobu, vzdálenou přes 2000 let od historického Ježíšova narození dramatičtější a trochu jinou a stejnou zároveň. Angažmá pro Ježíše je naléhavé.

Velké události se očekávají; a narození jakéhokoliv člověka, tím spíše Bohočlověka, je událostí velmi významnou. Zodpovědné a upřímné čekání nemůže být nikdy primitivní nicnedělání. Když rodiče vyhlížejí den a hodinu porodu svého dítěte, pečlivě se připravují na nového člena své domácnosti. Bude tam mít své místo. Svou postýlku, své prádlo, svou vaničku a vše, co novorozeně nutně potřebuje. Režim domácnosti se změní. Bude možná méně ticha; zdravé malé dítě přece pláče, ale více radosti, že se rodina rozrostla. Před narozením Ježíše to bylo podobné. Jen nebyly porodnice, ale očekávání rodičů bylo stejné. Navíc ani Maria s Josefem netušili, jak velkému tajemství jsou blízko. Nejen že nevěděli, co z jejich dítěte bude. To nevědí rodiče nikdy. Nemohli znát všechny detaily budoucnosti svého i Božího Syna. Očekávali, připravovali se, toužili být otevřeni Božím záměrům.

Očekávání a příprava jsou nepochybně užitečnou náplní adventního času. Často získáváme dojem, že vlastně žádný advent už neexistuje a že ho ani nepotřebujeme. V posledních týdnech roku, od měsíce října určitě, se už hned mluví o Vánocích, o dárcích, všude v obchodech a na ulicích slyšíte vánoční koledy. Začalo se mluvit o ukradení adventu. Upřímně: kdo by nám mohl ukradnout advent? Může nás někdo oloupit o hodnoty, které střežíme a kterých si vážíme? Nepřipravenost je nezodpovědnost. Nepřipravený člověk selhává. Pro naše osobní Vánoce je adventu třeba! Nemohu totiž jen melancholicky na Ježíška vzpomínat. Pro obnovu svého vlastního vztahu víry ke Spasiteli nutně potřebuji čas modlitby, úvah, meditací a zkoušek. Tento čas nemůže trvat jen několik minut snad v dopoledni Štědrého dne. Nabízený čas před Vánocemi je důležitý čas adventu. Znovu připomínám: nikdo nám nezcizí to, co si zcizit nenecháme.

Šťastným člověkem je jistě ten, kdo adventem projde tak, že svou přípravu na Vánoce chápe jako příležitost k rekonstrukci svého osobního vztahu víry k Ježíši a současně i k druhým lidem. Nevyhlíží totiž děťátko, byť betlémské, ale Spasitele svého i všech lidí. Ostatně, jak vyznáváme, očekáváme druhý příchod Krista nikoliv v podobě děťátka, ale Pána. A Pána všech.

Ale co ti, kteří si zatím žijí bez Krista? Nemají k Němu vztah, nestojí o Něho, neznají Ho? Chovat se vůči nim lhostejně nemůžeme. Kritizovat je nemáme. Pohrdat jimi nesmíme. Nechat je jim samým...?

Zde se nabízí naléhavost důkladně prožít adventní dobu: s myšlenkou na tak mnohé naše bratry a sestry, žijící v tomto světě jako my. Naším krásným úkolem a vznešeným posláním vůči nim je: promýšlet a promodlit hledání nových možností a způsobů, jak je oslovit, jak jim ozřejmit křesťanské dílo spásy, jak jim vhodně ukázat přátelskou tvář Kristovu a laskavou tvář Jeho církve, kdy k nim vstoupit se slovem evangelia a kdy ještě čekat na příhodnější okamžik, co všechno ještě uspořádat a změnit v našem vlastním životě svědectví, aby bylo věrohodné a působivé, objevit v sobě cit a takt k naslouchání druhým a vidění nejen stále sebe sama, ale především druhých a konečně i opravdovost skutečné skromnosti Ježíšova učedníka. Na to na všechno je adventní čas pro nás nutný a snad až příliš krátký!

+ Jan Baxant


Co je advent?

Advent, slovo pochází z latinského adventus - tj. příchod, je období čtyř neděl před vánočními svátky. Je to doba radostného očekávání příchodu Spasitele, duchovní přípravy na Vánoce, doba rozjímání a dobročinnosti, čas naděje a očekávání.

Adventem také začíná nový liturgický rok (cyklus C), proto můžete na závěr stávajícího liturgického roku oslavit církevní Silvestr. Na oslavu zve např. Diecézní centrum mládeže ostravsko-opavské diecéze.

Adventní neděle

1. neděle adventní je zaměřená na Kristův druhý příchod na konci světa s výzvou, aby byl na něj člověk připraven. První svíčka na adventním věnci je nazývána svíci proroků, neboť je památkou na proroky, kteří předpověděli narození Ježíše Krista.

2. neděle adventní představuje postavu Jana Křtitele, který vyzývá k obrácení srdce a ohlašuje Kristův příchod. Druhá adventní svíčka je nazývána svící betlémskou, neboť reprezentuje lásku a představuje Ježíškovy jesličky.

3. neděle adventní je nazvaná také "Gaudete" neboli radostná. Pojmenovaná je podle prvních slov úvodního verše mše svaté: "Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se! Pán je blízko." Radostná atmosféra z blížícího se Kristova příchodu může být vyjádřená při mši růžovou barvou, namísto obvyklé fialové, která je typická pro advent. Svíčka, zapalovaná tuto neděli, se nazývá svíci pastýřskou, která vyjadřuje radost z toho, že období přípravy na Vánoce je téměř u konce a adventní období získává slavnostnější ráz.

4. neděle adventní představuje události, které již bezprostředně předcházejí Ježíšovu narození v Betlémě, a je spojena s postavou Panny Marie. Svíčka, která se tuto neděli zapaluje, je nazývána svící andělskou a představuje mír a pokoj.

Adventní věnec

Symbolem adventu je adventní věnec, jeho historie sahá do 19. století, kdy ho poprvé v Hamburku vytvořil protestantský teolog Johannes H. Wichern. Kruhový tvar představuje Boží věčnost, jednotu, vzkříšení a věčný život a společenství. Věčně zelené rostliny jsou symbolem života jako takového, nezničitelnosti, stálosti ve víře a také věčnosti.

Čtyři svíčky, které budeme postupně zapalovat, ukazují na čtyři týdny, které chybí do Vánoc. Rozlévající se světlo z hořících svící vyjadřuje přicházejícího Krista, který rozptyluje temnotu a strach, neboť on je "Světlo světa" (Jan 8,12). Každému, kdo věrně a s láskou vyhlíží příchod Páně, bude předán věnec spravedlnosti, vítězný věnec života.

Na první neděli adventní se věnce přinášejí do kostela před obětní stůl, kde je kněz požehná. Požehnaný adventní věnec rodině připomíná, že do jejich domu přichází sám Bůh a že všechno rozporuplné se znovu spojuje v jednotu.

Přehledné informace, jak prožít advent a i Vánoce, získáte na webu křesťanské vánoce a další inspiraci můžete najít na webu vánoce víra.


Půst 

Co je to půst? Co to znamená? Zjednodušeně by se dalo říci, že je to snaha naučit se přemáhat silná pnutí, silné touhy ve svém nitru a podrobit je rozumnému cíli. Protože to zdaleka není jednoduché, je pro toho, kdo to chce zvládnout potřeba nácviku. Právě tento nácvik je půst. Tedy : něco přitažlivého / přitom morálně nezávadného / si dobrovolně odříct. Tím to není ještě úplné. Přijdou totiž myšlenky : "není třeba se takto trápit, stejně to nepomůže, nebo " nesnaž se tolik, stačí míň", Přestát to a vytrvat je námaha a ne malá! A vytrvalost přináší růže, tedy větší sílu vůle. Tato skutečnost je známa a ověřena celými generacemi, i před křesťanstvím to bylo dobře známo a využíváno. Křesťanství vybízí člověka k sebekontrole. Pro dobrý a zodpovědný život je to nezbytné. Proto půst byl křesťany dodržován. Jedenkrát týdně byl přímo nařízen / v pátek/. Po celá staletí platilo : půst uskuteční křesťan tak ,že v pátek nebude jíst maso / maso bylo žádané , drahé jídlo/.I v současné době platí pro věřící tato páteční povinnost / někdo se domnívá, že půst byl zrušen. Nebyl. Je stále závazný. Každý pátek, po celý rok./.Něco se ale přece změnilo. Změnila se forma půstu. Každý katolík si totiž může sám pro sebe stanovit, co si odřekne. Také si může stanovit rozsah, tedy kolik si uloží. Stačí totiž i málo. Tak např. je solidní půst napsat dopis opuštěné tetě a potěšit ji. To je také půst. V katolické církvi /také v pravoslavné t.j. v Rusku/, je zvykem před svátky vánočními ale hlavně před velikonocemi si půst zpřísnit. Zhruba jeden měsíc před svátky dodržovat přísnější životní režim. Tak např. nechodit na taneční zábavy, celý ten měsíc nejíst maso, někteří naši dědové nevzali do úst celý měsíc fajfku, číst si v Bibli, atd. Zvláštností /platnou i dnes/, je dodržet přísný půst první a poslední den postního období. To je tento den nejíst maso , jíst jen dvakrát za den, a to chudé jídlo, prožít den chudého jídla. První den je tkzv. " popeleční středa, den před tím , t. j. v úterý byl den masopustního reje, po vsi chodil průvod rozpustilých masek, prováděly hlouposti a šly zakopat basu, " už se nebude hrát, žádná muzika." Pak přichází zhruba měsíc postu a poslední den je Velký pátek, den , kdy se slaví umučení / a smrt na kříži / Ježíše Krista, Spasitele, Syna Božího. Tento den je přísný půst. Následuje Bílá sobota a neděle Vzkříšení. V neděli již půst není, je to největší svátek roku. Má se radostně slavit. Závěr : Dnes může půst vypadat zvláštně, zastarale. Nicméně člověk potřebuje pomoc, aby se dokázal zvládnout. Vždyť ovládnout sám sebe, udržet nepatřičné touhy na uzdě patří k tomu nejobtížnějšímu v našem životě. Proto snažit se o to je opravdu dobré, pozvedá člověka, zušlechťuje.

Autor článku: R.D. Mgr. Tomáš Kuba