Ze života křesťana ...

Základní modlitby

Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen. 

Desatero

1. V jednoho Boha věřiti budeš.
2. Nevezmeš jména Božího nadarmo.
3. Pomni, abys den sváteční světil.
4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.
5. Nezabiješ.
6. Nesesmilníš.
7. Nepokradeš.
8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.
9. Nepožádáš manželky bližního svého.
10. Aniž požádáš statku jeho (podle Ex 20,1-17).


Modlitba Páně - "Otčenáš"
Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.
Amen. 


Chvála Nejsvětější Trojice
Sláva Otci i Synu i Duchu svatému,
jako byla na počátku, i nyní, i vždycky
a na věky věků.
Amen. 


Pozdravení andělské "Zdrávas"
Zdrávas, Maria, milosti plná,
Pán s tebou;
požehnaná ty mezi ženami
a požehnaný plod života tvého, Ježíš.
Svatá Maria, Matko Boží,
pros za nás hříšné
nyní i v hodinu smrti naší.
Amen. 

Vyznání víry - credo

Nicejsko-cařihradské vyznání víry

Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího,
Stvořitele nebe i země,
všeho viditelného i neviditelného.
Věřím v jednoho Pána, Ježíše Krista,
jednorozeného Syna Božího,
který se zrodil z Otce přede všemi věky:
Bůh z Boha, Světlo ze Světla,
pravý Bůh z pravého Boha,
zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem:
skrze něho všechno je stvořeno.
On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe.
Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem.
Byl za nás ukřižován,
za dnů Poncia Piláta byl umučen a pohřben.
Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma.
Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce.
A znovu přijde, ve slávě,
soudit živé i mrtvé
a jeho království bude bez konce.
Věřím v Ducha svatého,
pána a dárce života,
který z Otce i Syna vychází,
s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován
a mluvil ústy proroků.
Věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev. 
Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. 
Očekávám vzkříšení mrtvých 
a život budoucího věku. 
Amen.  

Chvála Nejsvětější Trojice
Sláva Otci i Synu i Duchu svatému,
jako byla na počátku, i nyní, i vždycky
a na věky věků.
Amen. 


Žít jako křesťan (KGI)


Křesťan - realista
Poslední instance svědomí
Přikázání překonána?
Osvobozeni ke svobodě
Modelový případ Kristus
"Zda Kristus žil,
to pro nás není otázkou;
chceme vědět,
kde jsou křesťané
a co činí křesťané?"
(jeden marxista)


Kam to jede? Kde je můj cíl? Počkat, co přijede? Přihlížet, jet, naskočit do jedoucího vlaku? Užívat života jako nějakého výletu? Nebo ho pokládat za práci, kterou musím udělat, - a poté odpočinek? Žít jako křesťan: V čem to spočívá?
Žít jako křesťan
Dnešní člověk myslí realisticky, chce skutečnosti a události. Věří jen tomu, co vidí. Všechno musí kriticky přezkoušet. Boha nemůžeme vidět, Kristus žil před téměř 2000 lety. Ale vidět můžeme lidi, kteří v Boha věří, kteří nesou jméno Kristovo. Na nich chce dnešní člověk vidět, co obnáší život s Kristem.
Podle statistik jsme "křesťanský národ". Statistika ovšem neuvádí, kolik lidí v naší zemi bere víru opravdu vážně a kolik jich žije jako křesťané. Není víra mnohých opřena už jen o prostředí, tradici a konvenci? Křestní list vytáhneme při svatbě, při narození dítěte nebo smrti příbuzného. "Žijeme v pohanské zemi s křesťanskou minulostí a křesťanskými pozůstatky" (Karl Rahner). Ale kdy je člověk opravdu křesťanem? Když je pokřtěn a patří k nějaké církvi? Dělá někoho křesťanem pravidelná návštěva kostela? Nebo je člověk křesťanem tím, že se snaží žít tak, jak nám podle víry ukázal Ježíš?


Nové perspektivy
Počátek křesťanského bytí vychází od Boha, je darem. Člověk, který se stane věřícím, se setká s Bohem. Tím se mu otevírají zcela nové dimenze. On není už náhodným produktem slepé evoluce, není zbytečný, bezvýznamný, nadbytečný a libovolný: Pro věřícího člověka není Bůh jen stvořitelem světa, nýbrž taktéž "Otcem", který zná i miluje své děti. V tomto ohledu dostává mnohé jiný význam. Jeho vztah k Bohu dává životu nové usměrnění, zcela jej mění. Člověk získává jiná měřítka než lidé kolem něj. Co snad dříve vypadalo zmateně a rozporně, upře se na živoucí střed. Život a svět se zjasní. Člověk najednou rozumí mnohem lépe sám sobě, protože vidí souvislosti.


Křesťan - realista

Orientuje se na skutečnost - ale na celou, ne na jeden výřez. Horizont křesťana nekončí u toho, co má zřetelně před sebou; také ne smrtí.

Tento pohled ho nečiní neschopným pro svět, naopak: přichází k hlubšímu úsudku o sobě samém a o světě, ve kterém stojí. Vidí takříkajíc všechno Božím "světovým názorem", prohlašuje se za solidárního s Božím pojetím světa a člověka. Všechno se pro něj stává "Boží oblastí" (Teilhard de Chardin), ve které zodpovědně a sebevědomě dále vede dílo Stvořitele. Tak přispívá k rozvinutí a zlepšení světa. Všechno, co hýbe lidstvem - otázka války a míru, viny a odpuštění, společenského pořádku hodného lidí, správného rozdělení bohatství naší Země - všechno posuzuje z tohoto hlediska.
Křesťan tedy nežije jen ze sumy lidských zkušeností. Žije ze setkávání s Bohem. Slyší jej, vidí jej - a podle toho jedná!


Skutečnost vládne
Všechno to zní velmi hezky. Kde se ale setkáme s Bohem, jakým způsobem ke mně promluví, odhlédneme-li od zjevení? V tajuplných vnitřních hlasech, v bleskových osvíceních a jiných mimořádných událostech? - V žádném případě! Většinu toho, co nám Bůh řekl, se dovídáme - jako každý jiný člověk - velmi konkrétním způsobem: prostřednictvím skutečnosti, která nás obklopuje.
Jazykem Boha ve světě jsou záležitosti všedního dne. Člověk nebydlí ve "vzduchoprázdném" prostoru. Tisíce příčin a následků ho spojují s nesčetnými jinými bytími. Tato skutečnost ho vyžaduje a v ní ho Bůh oslovuje. Na toto všechno má dát přiměřenou, správnou odpověď. To je míněno, když mluvíme o "pořádku stvoření" nebo o "zákoně přírody" nebo také o "přirozeném mravním zákoně".
Základní práva zaznamenaná v Chartě lidských práv jsou katalogem takových poznatků možných pro všechny lidi, a proto také všechny lidi zavazující: neporušitelnost těla a života; právo na svobodu, svobodu pohybu, práci, vzdělání, informaci; právo na manželské společenství, svobodu vykonávání víry a světového názoru. Vyplývají z "přirozenosti" člověka. Tato přirozenost je chtěná Bohem. Jinak by nás stvořil jinak.
Tyto normy se vymykají násilné moci lidí. Útok proti takovému základnímu právu je proviněním. Církev proto nemůže přenechat otázky základních a lidských práv samotným vědcům, filozofům a politikům. Nenárokuje si jen právo účastnit se diskuse, nýbrž je ochránkyní těchto hodnot a práv existujících již od stvoření.
Rušení tohoto pořádku je vždy atentátem na skutečnost života, odporuje přirozenosti a dříve nebo později se vymstí. následkem jsou škody a katastrofy: nevěra ničí rodiny, potlačování vyvolává agrese a revoluce, bezuzdnost vede k sebezničení, vykořisťování přírody, znečišťování životního prostředí zmenšují naše životní možnosti.
Člověk se chápe jako dosazený Bohem. Proto není ve světě žádným cizincem, nýbrž správcem věrné ruky, správcem, který stvoření Boží pokládá za svou záležitost. Nevěřící si často myslí, že Zemi bere opravdu vážně on sám. Můžeme si ale představit větší zodpovědnost, než když člověk ve všem poznává Boha?
Člověk se - k vlastní škodě - neustále pokoušel sám sebe pokládat za měřítko všech věcí. Všichni známe hesla jako: "Co prospívá lidu, je dobré," nebo "Účel světí prostředky." S takovými zásadami člověk lehce ztrácí měřítka pro správný životní pořádek a sám si tím škodí. To, co zpočátku vypadá jako zvláštní "láska k světu", se později často ukáže jako ruina lidské společnosti.
Tím docházíme k důležitému poznání. Pro člověka není vůbec lehké rozluštit skutečnost, ve které žije, a poznat, co se od něj tady a teď požaduje. Naše poznávání mohou zakalit např. společenské nebo hospodářské danosti, ale i individuální slabost a pohodlnost. Snad každý ví, jak těžký může být boj o dobro a jak lehce se skláníme k ospravedlnění. "Co si přejeme, v to rádi věříme."
Poznání nám umožňují dvě věci: vlastní mravní schopnost úsudku, kterou nazýváme svědomí, a zpráva o Boží vůli ve zjevení Starého a Nového zákona. O obojím se nyní zmíníme.


Svědomí
Vrozený kompas
Každý člověk - ať věřící nebo nevěřící - je schopen rozlišovat mezi dobrým a zlým. Od přírody je nadaný vnímavostí, druhem "etického instinktu" pro to, co má činit. Tuto vrozenou schopnost nazýváme svědomí (srov. list 3).
Když je před našima očima zneužíváno bezbranné dítě, pak v nás něco spontánně a jednoznačně reaguje: to je sprosté a špatné. Nutí nás to zasáhnout. A když to z chybějící občanské kuráže opomineme, potom nám to dlouho nedá klid.
Svědomí se dá srovnat s kompasem, který nám ukazuje cestu, je jako radarový přístroj, který nám hlásí vzrůstající nebezpečí. Před nějakým rozhodnutím nás nabádá nebo varuje, po činu zažíváme radost nebo tíseň (výčitky svědomí).
V posledních 150 letech byly vzneseny četné námitky proti "přirozené danosti svědomí". Není to prý žádná vrozená schopnost, nýbrž je to schopnost vytvořená vlastním rodově dějinným vývojem, výchovou a prostředím, a tedy manipulovatelná (Darwin, Nietsche a Freud).
Nikdo nepopírá, že svědomí spoluvytváří, tvoří nebo pomáhá znetvořit mnoho okolností. Když říkáme, že svědomí je vrozené, míníme tím jen všeobecnou schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem, ne ovšem všechny pokaždé se měnící obsahy a konkrétní projevy. Dispozici svědomí je možné srovnat s jazykovou schopností. Je společná všem lidem, ale nachází své uskutečnění v různých jazycích.
Písmo svaté a svědomí
V Bibli se to, co nazýváme svědomí, většinou nazývá "srdce". Tím je míněno, že rozhodnutí svědomí přichází z osobního středu člověka. Není tedy jen věcí rozumu, vůle nebo pocitu, nýbrž přichází z hloubky člověka, z "já" (srov. Ř 2,14,15).
Protože svědomité rozhodnutí přichází "ze srdce člověka", protože je v takovém rozhodnutí angažován celý člověk, proto je každý jednotlivec zavázán vůči svému jasnému rozhodnutí svědomí k poslušnosti. A zároveň je toto rozhodnutí nedotknutelné pro každého dalšího člověka. Svědomí je poslední instance, nad tu již není možné žádné odvolání. Bůh nás nesoudí podle našeho vnějšího konání, nýbrž podle toho, "co jde ze srdce" (Mt 15,18).
Vytváření svědomí
Rozhodnutí svědomí nemůže nikdo nikomu odejmout, ani církev ne. Protože je to rozhodnutí tak důležité a nevyhnutelné, je nutné vlohu svědomí rozvíjet a pečovat o ni. Při tom svědomí prodělává proces růstu. Rozlišujeme tři stupně: návykové svědomí (bez vlastního úsudku o dobrém a zlém napodobuje dítě rodiče); identifikační svědomí (vnitřní přijetí předvedených norem); dospělé svědomí (posuzuje vzory, hádá se s autoritami a přichází k vlastním zodpovědným rozhodnutím).
Mnoho lidí zůstalo stát na druhém stupni. Také dospělí zůstávají závislými na některých autoritách, bojí se vlastního úsudku a osobní zodpovědnosti. Proto by rodiče neměli od dětí jen něco požadovat nebo jim něco zakazovat, nýbrž pokoušet se vzbudit v nich úsudek o dobrém. Měli by jim ukazovat vnitřní zdůvodnění a posilovat je živým příkladem.
Svědomí se rozvíjí a zraje nejlépe samotnou činností svědomí; tak jako se žák autoškoly naučí bezpečně ovládat auto méně v autoškole než jízdní praxí. Opomíjením, leností svědomí nebo vůbec častým nesvědomitým jednáním se může tato schopnost otupit nebo zcela ochabnout. Neboť člověk se příliš lehce dostane do pokušení změnit úsudek svého svědomí k vlastnímu užitku. - Obráceně se může přehnanou úzkostlivostí rozvinout skrupulózní svědomí, které ve všem a v každém tuší zlo.
Díky psychologii ostražitěji rozpoznáváme také chorobné chybné podoby svědomí. Přehnané pocity viny a strachy z hříchů často nejsou reakcí svědomí na zaviněné selhání, nýbrž výsledkem deformace osobnosti výchovou a prožitky.
Tím nutnější je "hygiena svědomí". Jako musí být trvalé přezkušován měřící přístroj, tak se musí svědomí trvale orientovat podle měřítek: totiž podle pořádku stvoření a Božího slova. Oboje je obsaženo mj. v přikázáních.
- Darwin byl toho mínění, že svědomí je zaměřeno na vlastní prospěch a zajištění přežití. Odpovídá to vašim zkušenostem?
- Pro Freuda je svědomí produktem a odrazem společensky platných norem a hodnot. Křesťané dříve nazývali svědomí "hlas Boží". Co na základě vaší zkušenosti pokládáte za "správnější"?
- Jaké výroky o svědomí nalézáte v Bibli: Gn 2,7n.; 4,9n.; Mt 27,3; Mk 14,66?Normy, přikázání, zákony
Přikázání překonána?
Mnohý, když slyší něco o přikázáních, hned v tom vidí ohrožení své svobody. Je možné, že tuto vnitřní obranu vyvolává výchova, která byla vystavěna jen na autoritářském "ty máš, ty musíš". Taková reakce by byla dobře pochopitelná. Ve skutečnosti se ale u Božích přikázání jedná o pravidla života, která se zaměřují na štěstí člověka. Nikdo nebude chtít tvrdit, že bezohledné použití moci, lež a krádež, vykořisťování a urážka na cti, vražda a utlačování přispívají k blahu jednotlivce nebo společenství. Přikázání ochraňují hodnoty, bez kterých je lidský život těžko snesitelný; artikulují nepsaný základní zákon chování, které je důstojné člověka.
Přikázání ale nedávají žádná přesná pravidla chování pro každou myslitelnou situaci. Upozorňují vždy pouze na spodní hranici. Nemohou potlačit vlastní lidské rozhodnutí. Otázky přelidnění, genového výzkumu, užívání léku atd. se už nedají zahrnout do přikázání. Požadavky a situace moderní diferencované společnosti jsou tak mnohotvárné, rozdílné a komplexní, že by se společnost musela udusit v bažině zákonů, paragrafů a vyhlášek. Proto zůstává jejich aplikace na jednotlivý konkrétní případ stále otázkou svědomí. Ale přikázání při tomto rozhodování poskytují cennou pomoc. Bylo by proto pochybené chtít přikázání a svědomí postavit proti sobě; neboť v jádru se svědomí shoduje s mravním zákonem vloženým v lidské přirozenosti. Oběma jde o dobro. Oba mají svůj zavazující charakter od Stvořitele všeho pořádku, totiž od Boha - ne ale z praktického chování většiny lidí. Proto se nikdy nemůže stát špatné dobrým proto, protože to mnozí nebo všichni konají.
Lidské předpisy a zákony
Od božích přikázání odlišujeme ustanovení a požadavky, které byly vytvořeny lidskou autoritou - státem, církví. Mají ozřejmovat hodnoty a pořádky, které jsou chráněny v přikázáních Boha a vykládají je pro každou dobu a kulturu. V mnoha otázkách je totiž svědomí nejisté. Proto je nutné pochopit, když se papež, biskupové nebo svazy laiků vyjadřují k otázkám etiky nebo také k otázkám politického a hospodářského pořádku.
To neznamená, že by církev měla hotové recepty pro všechny otázky života. Také ona musí se všemi svými členy, s nekřesťany - ale také se znalými nevěřícími - stále znovu bojovat o pochopení vůle Boží.
Proto nemají církevní zákony a předpisy stejnou hodnotu jako Boží přikázání, ani potom ne, když jsou vyhlášeny jako vyslovené církevní příkazy (srov. list 23); jsou proměnlivé. Přesto mají zavazující sílu; neboť i to proměnlivé a schopné zlepšení může vyžadovat závažná rozhodnutí. Často se musíme spokojit s předběžnými odpověďmi a musíme mít také odvahu k takové předběžnosti.
Také církevní směrnice nebo příkazy nejsou tedy nikdy náhradou za vlastní rozhodnutí svědomí. To neznamená žádný propouštěcí list, nýbrž větší zodpovědnost.
"Nové přikázání" Ježíšovo
Život křesťana není otrocká poslušnost liteře zákona. Stále znova existuje nebezpečí, že se ze zákona učiní "zákonnost". Proti tomu se obracel již Kristus (srov. dopis 5). Ježíš zdůrazňuje, že nikoli následování litery, nýbrž úmysl je rozhodující; hříchem není teprve usmrcení, nýbrž již nenávist, ba bezcitnost. Kdo se ve svém myšlení orientuje jen podle zákona, ptá se: jak daleko mohu zajít, kde začíná povinnost, a kde končí? Kde má zákon díru, kterou bych mohl proklouznout? Tak se mnozí křesťané pokoušejí balancovat na hraně, která leží mezi dobrem a zlem. Sice nechtějí hřešit, ale rádi by sebrali všechno, co ještě není zakázáno. Toto "hraniční myšlení" je ona "zákonnost", kterou Kristus odmítá. Je to stanovisko poddaného, otroka, který poslouchá, protože se bojí trestu. Jinak již myslí správce. Už se neptá: Co musím bezpodmínečně činit?, nýbrž: Co mohu činit?
Ještě dále jde ale láska. Ptá se nad to, co je dovoleno nebo zakázáno, ještě po něčem "více". Dovede podle toho rozlišovat dobré a lepší; pokaždé hledá hezčí řešení, opravdu křesťanskou odpověď. Ne teprve zlo, nýbrž již opominutí dobra hodnotí jako selhání. "Nové přikázání" Krista proto zní: láska. Zavazuje člověka mnohem více, než je schopno přikázání a zákon; neboť láska nezná žádné hranice. Ona je koncem a naplněním zákona, neboť jej dělá zbytečným (srov. Ř 13,10).
"Osvobozeni ke svobodě"
Teď rozumíme, proč proti sobě Pavel stále znovu stavěl svobodu a zákon. Tam, kde odmítá "zákon", míní tuto "zákonnost", nepropaguje ale snad bezuzdnost. Křesťanská svoboda neznamená násilí; neboť násilí člověka zotročuje. Také svoboda zná vázanost. Ale jen jedna vazba osvobozuje člověka dokonce od sebe samého: láska.
Každá svoboda má svou hranici u bližního a jeho prostoru svobody. Jen zdánlivě je svobodný ten, kdo stále dělá, co chce. Neříkáme, že takový člověk je závislý na své náladě, svých pudech nebo svém majetku, na své pýše nebo touze po moci? Právě tito lidé se často domnívají, že jsou svobodní, ale protože na něčem až příliš "visí", jsou právě proto - "závislí".
Láska - a čiň, co chceš
Tato "krátká formule" je špatně chápána, když se domníváme, že se zde nabízí křesťanská víra za "poloviční cenu" a vyčleňuje se vše, co by mohlo být někomu na obtíž. Augustin tím chtěl říct mnohem více: Kdo miluje Boha (nebo nějakého člověka) od srdce, ten se pokusí udělat vše dobře a správně. Milující není nikdy "minimalista", který se ptá, co musí bezpodmínečně učinit. Spíše učiní v přílišné horlivosti příliš mnoho dobrého.
Ale je možné i to: Někdo se může snažit plnit Boží přikázání, účastnit se bohoslužby, pomáhat trpícím nouzí - zkrátka jednat tak, jak se to od křesťana všeobecně očekává; přesto snad ještě ani nezačal žít jako křesťan - protože jen dále provádí návyky nebo protože v tom všem hledá jen sám sebe nebo protože jedná ze strachu. Chybí láska. Ale ať plníme příkazy sebelépe, je nepravděpodobné, že z toho vznikne láska (snad ale povede opravdová láska k vyplnění povinností). Kdo tedy zůstane stát u plnění přikázání nebo povinností, mine vstup do křesťanství. Není divu, že nikdy nepozná podstatu své víry, že proto také zůstává neuspokojen a že na své okolí může sotva působit přesvědčivě.
Na počátku křesťanského bytí stojí vědomí přijaté od Boha, že jsme milováni; nejsme sluha, nýbrž přítel, ba dítě a dědic. Ale i přátelství zná řád, i syn zná "vazbu" na otce - dokonce mnohem těsnější než sluha. Je si vědom, že odpovídá za své dědictví, a přesto je jeho postavení od základů jiné než u poddaného. Protože je dítě Boží, ptá se křesťan také po vůli Boží. Boží věc učiní svou věcí a proto se modlí: Děj se vůle tvá. Proto může Kristus shrnout všechno v tom jednom přikázání: "Miluj Hospodina, Boha svého celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe" (Mt 22,36-40). Tady se rovnocenně vedle sebe jmenují: láska k Bohu, k bližnímu, k sobě samému.
Tím je řečeno, že čistý vztah k bližnímu nestačí. Mnozí míní, že jedinou opravdovou bohoslužbou je "praktické křesťanství skutku". Tak je ale zapomenuta jedna dimenze: chybí Boží láska. Láska ovšem není věcí nekontrolovatelného pocitu, nýbrž spíše vůle. Kdo miluje, ten se pokouší vycházet z druhého, myslet jako on, ten najednou má na druhého čas, mluví s ním.
Na druhé straně nesmí Boží láska nikdy svádět k tomu, abychom přehlíželi člověka vedle nás. Jestliže zbožní navštěvovatelé kostela jsou ve všední den neradostnými lidmi, také v jejich případě polovina chybí; neboť když někdo říká: "Miluji Boha, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí ... Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra" (1 J 4,20).
Buďte dokonalí ...
Z této lásky není nikdo vyjmut. Kristus rozšiřuje toto hlavní přikázání také na nepřítele. "Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? ... Což i pohané nečiní totéž?" (Mt 5,44 a násl.). V tomto bodě křesťanský požadavek přesahuje to, co přirozeně cítíme jakožto správné a slušné. "Magna charta" křesťanství, totiž kázání na hoře, stupňuje tyto požadavky až do nekonečna, ba až k nemožnému: "Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec" (Mt 5,48).
Tento požadavek nesmí zbavovat odvahy, splnit jej nemůže žádný člověk. Ale není to tak také v každodenním životě, že cíle musí být vždy posunuty výše? V okamžiku, kdy člověk dosáhl toho, oč usiloval, touží po něčem novém, co jde ještě dále. Kdyby se spokojil s dosaženým, byl by jeho život planý a bez napětí. Tak i křesťanské poselství před nás staví cíle, kterých nelze dosáhnout, a v tom spočívá jejich dynamika.
Proto je možné pochopit radikální požadavky Krista: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život pro mne, nalezne jej" (Mt 16,24 a další). Co je podezíráno jako nepřátelství k životu a tělu, se osvědčuje - často již v oblasti zkušenosti - jako povýšení života a životní přínos. Dnešní psycholog v této souvislosti říká: "Jen v míře, ve které se vydáváme světu a úkolům a požadavkům ... jen v této míře plníme a uskutečňujeme také sami sebe ... Platí, že člověk je sám sebou jen v té míře, v jaké sám sebe přehlíží a na sebe zapomíná." (Viktor E. Frankl: Člověk hledá smysl)
Tak se stávají srozumitelnými i "evangelické rady", které navrhují cestu chudoby, čistoty a poslušnosti, jak se o ni pokoušejí např. v řádech.
Modelový případ Kristus
Křesťanský život nespočívá ve vazbě na mravní kodex, nýbrž na osobu, právě na Krista. Jeho život a jeho slovo jsou orientační body. Mt 4,19 zpravuje, jak Ježíš svolal své učedníky a zvolal k nim: "Pojďte za mnou!" Oni ihned opustili své rybářské sítě a následovali ho.
Následovat Krista ale neznamená kopírovat ho. My bychom chtěli pro všechno hotové návody k použití. Právě ty ale Kristus nedává, neboť on nechce určovat dobro, nýbrž stále vést dále a zlepšovat. Jeho vzor je mírou, modelem. Model je ale otevřený a chce být uskutečňován každým podle jeho osobitosti a schopnosti, ale také podle té které doby. Nikdo proto není ušetřen vlastního uvažování a vlastního rozhodování.
Písmo svaté to všechno nazývá krátce a stručně: Máme se stát "jiným Kristem" (srov. 2 K 5,17 aj.). Jak miluje a slouží on, máme milovat a sloužit my. Proto se křesťan denně při Kristovi učí a rozmlouvá s ním v modlitbě: "Jak by si jednal v této situaci?"
To se všechno dobře poslouchá. Ale neztroskotal Kristus s tímto způsobem života? Kdo chce žít důsledně křesťansky, bude tu často před ostatními stát jako nerozumný. Kdo se vzdá síly a volného jednání, komu nejde za všech okolností jen o úspěch, kdo miluje své nepřátele, zasazuje se pod újmou za právo, staví se na stranu slabšího, kdo hledá pravdu a k tomu všemu ještě vyšetří čas na modlitbu, ten je ve světě příležitostně "hlupák". Udivuje nás, když to mohli lidí nechce - nebo nedokáže?
To je opravdu důvod, abychom mohli říkat: Skutečnost vypadá jinak. Nebo: Ti také nejsou lepší. Je skutečností, že naše společnost jako celek jako i mnoho jednotlivců jsou dalece vzdáleni od toho, aby byli opravdu "křesťanští". Je to alibi pro vlastní chybějící připravenost? Nebo můžeme odepřít křesťanské bytí někomu, kdo v něm není činný? Nikdo nemá právo soudit farizejsky o jiném; nikdo nezná životní podmínky a problémy druhého. Kde se někdo snaží o uskutečnění, kde jeden trpí pod svou polovičatostí, začíná stále znovu, tu se k němu přizná Kristus, jak to víme z mnoha míst Písma svatého. Odvaha patří k vlastnímu přiznání: "Tak, jak žiji teď, jsem ještě neskončil. Na mé cestě je pokrok, ale také ústup, často ztrácím cíl z dohledu." Požadavky evangelia zakazují klid. Kdo zná slova Ježíšova, ten musí jít, zcela stejně, jak daleko přichází on. Kdo jde, ten se mění - ten mění také svět.
Text k fotografii:
Pozdně podzimní podloubí. Listí zmizelo. Co bylo jednou kostrou, opěrou a oporou pro "kvetoucí život", je nyní odhaleno, suchá kostra, vězení, síť, která nenechává žádnou svobodu, nýbrž "vede na provázku". Někteří moderní lidé se nevidí rádi "pod zákonem", chtějí "stát nad ním". Naplní se toto vidění spravedlnosti?***
Se svolením převzato z publikace "Glaubensinformation - Ein Briefkurs ueber den katholischen Glauben", který vydala instituce KGI www.kgi.org, www.autobahnkirche.de
(Pracovní překlad bez teologických korektur: Monika a Aleš Cimalovi)


O přikázáních 

 Nepožádáš manželky bližního svého, ani statku jeho

Katecheze Svatého otce při generální audienci, 21. listopad 2018.

(Ex 20,17)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Naše schůzky s Desaterem nás dnes přivádějí k poslednímu přikázání, které jsme vyslechli v úvodu. Tato slova nejsou jen závěrečnými slovy tohoto textu, ale mnohem víc. Jsou dovršením Desatera a dotýkají se jádra všeho, co nám sděluje. Podíváme-li se blíže, zjistíme totiž, že nepřidávají nic nového. Pokyny "nebudeš dychtit po ženě svého bližního [...] a vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu" jsou přinejmenším latentně obsaženy v přikázáních o smilstvu a krádeži. Jaký je tedy smysl těchto slov? Je to shrnutí? Je to něco více?

Mějme na paměti, že všechna přikázání mají za cíl ukázat hranice života, meze, za nimiž člověk narušením svého vztahu k Bohu ničí sám sebe i bližního. Pokud jdeš dál, ničíš vztah k Bohu a tudíž i s druhými. A signalizují to přikázání. To poslední klade důraz na skutečnost, že všechna přestoupení vznikají ze společného vnitřního kořene: zlé tužby. Všechny hříchy se rodí ze špatné tužby, všechny začínají hnutím v srdci a na této vlně končí nějakým přestupkem. Nikoli však formálním přestupkem zákona, nýbrž přestupkem, kterým zraňujeme sebe i druhé.

Výslovně to říká v evangeliu Pán Ježíš: »Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, nerozumnost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje« (Mk 7,21-23).

Chápeme tedy, že veškeré Desatero by nepřineslo žádný užitek, pokud by se nedotklo této roviny, totiž lidského srdce. Kde vznikají všechny ohavnosti? Desatero je v tomto bodě jasné a hluboké. Cílem posledního jeho přikázání je srdce, a pokud není svobodné srdce, pak málo prospěje ostatní. Problém spočívá v osvobození srdce od veškerého zla. Boží přikázání je možné redukovat na pouhou hezkou fasádu, pod níž nadále zůstává otrocký a nikoli synovský život. Často se za farizejskou maskou dušné korektnosti skrývá něco ošklivého a nevyřešeného.

Musíme si těmito přikázáními nechat demaskovat touhu, protože nám ukazují naši chudobu a přivádějí nás ke svatému pokoření. Každý z nás se může ptát, jaké ošklivé tužby přicházejí nejčastěji. Závist, chamtivost, pomlouvání? Všechno, co přichází z mého nitra. Každý si může klást tuto otázku a prospěje mu to. Člověk potřebuje toto požehnané pokoření, které mu odhalí, že se nemůže osvobodit sám, a dovolává se proto záchrany u Boha. Nepřekonatelným způsobem to vysvětluje svatý Pavel právě v souvislosti s přikázáním nepožádáš (srov. Řím 7,7-24).

Marné je myslet si, že se můžeme napravit sami, aniž bychom dostali Ducha svatého. Marné je myslet si, že svoje srdce očistíme titánským úsilím své vlastní vůle. To není možné. Je třeba se otevřít vztahu k Bohu, v pravdě a svobodě. Jedině tak mohou naše námahy přinášet plody, neboť Duch svatý nás povede vpřed.

Posláním biblického Zákona není namlouvat člověku, že doslovnou poslušností dosáhne vykonstruované a navíc nedosažitelné spásy. Posláním Zákona je dovést člověka k jeho pravdě, totiž k jeho chudobě, která se stává autentickou, osobní otevřeností Božímu milosrdenství, které nás proměňuje a obnovuje. Jedině Bůh je schopen obnovit naše srdce, pod podmínkou, že my otevřeme svoje srdce Jemu. To je jediná podmínka. On učiní všechno, ale musíme otevřít srdce.

Poslední slova Desatera vychovávají všechny k tomu, aby uznali, že jsou žebráky; pomáhají nám stanout před nepořádkem našeho srdce, abychom přestali žít sobecky, stali se chudými v duchu a opravdovými před Otcovou tváří, nechali se vykoupit Synem a poučit Duchem svatým. Učitelem, který nás vede, je Duch svatý. Nechme se vést. Jsme žebráci. Prosme o tuto milost.

»Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království« (Mt 5,3). Ano, blahoslavení ti, kdo se přestanou oklamávat a věřit, že se ze svojí slabosti mohou zachránit bez Božího milosrdenství, které jedině může uzdravit. Pouze Boží milosrdenství uzdravuje srdce. Blahoslavení ti, kdo si přiznají svoje zlé tužby a se srdcem pokořeným a litujícím nestanou před Bohem a před druhými lidmi jako spravedliví, nýbrž jako hříšníci. Hezké je to, co Petr pravil Pánu: »Pane, odejdi ode mne, jsem člověk hříšný!« (Lk 5,8). To je krásná modlitba: Pane, odejdi ode mne, jsem člověk hříšný.
To jsou ti, co mají soucit a dovedou prokázat druhým milosrdenství, protože ho zakoušejí v sobě.

Přeložil Milan Glaser

21. listopadu 2018, 15:27

Podmínky pro získání odpustků přivlastnitelných pouze duším v očistci v roce 2019

Na základě dovolení Apoštolské Penitenciárie ze dne 8. 10. 2012 mohou věřící v České republice získat plnomocné odpustky pro duše v očistci už v týdnu před Vzpomínkou na všechny věrné zemřelé (tedy od pátku 25. října 2019), pokud z vážných důvodů nemohou navštívit hřbitovy v obvyklé době od 2. do 8. listopadu. Toto dovolení platí po dobu sedmi let (tj. i v roce 2019).

V pátek 1. listopadu 2019 je SLAVNOST VŠECH SVATÝCH a v sobotu 2. listopadu 2019 VZPOMÍNKA NA VŠECHNY VĚRNÉ ZEMŘELÉ

Odpustky pro duše v očistci:

1. listopadu dopoledne a 2. listopadu po celý den je možno při návštěvě kteréhokoli římskokatolického kostela získat plnomocné odpustky, přivlastnitelné pouze duším v očistci. Kromě tří obvyklých podmínek (svátost smíření, svaté přijímání a modlitba na úmysl svatého Otce) je podmínkou pomodlit se při návštěvě kostela modlitbu Páně a vyznání víry.

Od 1. do 8. listopadu je možno získat po splnění tří obvyklých podmínek denně plnomocné odpustky, přivlastnitelné pouze duším v očistci, navštíví-li někdo hřbitov a pomodlí se tam třeba jen v duchu za zemřelé. V ostatních dnech lze takto získat odpustky částečné.

Zpracováno podle Liturgického kalendáře na rok 2018-2019


Svatý týden: Od Květné neděle až po Zmrtvýchvstání Páně

Velikonoce jsou pro křesťany vrcholem celého církevního roku. Ve velikonočním triduu (třídenní) oslavuje církev největší tajemství našeho vykoupení, slaví památku Ježíše ukřižovaného, pohřbeného a vzkříšeného. Nabízíme představení jednotlivých dnů Svatého týdne, který začíná Květnou nedělí a končí nedělí Zmrtvýchvstání Páně.

Květná neděle (14. dubna)

Na Květnou neděli, nazývanou In Palmis, si církev připomíná slavný vjezd Krista Pána do Jeruzaléma.

Přede mší svatou se věřící shromáždí většinou v jiném kostele nebo na jiném vhodném místě mimo kostel, k němuž má průvod směřovat. V rukou drží ratolesti (v našich krajích většinou větvičky kočiček), které kněz na začátku obřadu pokropí svěcenou vodou a přečte jedno ze čtyř evangelií o vjezdu Páně do Jeruzaléma. Poté je zahájen průvod, který může být doprovázený oslíkem a který směřuje do kostela, kde bude slavena mše svatá. Při průvodu se zpívají antifony: "Z Jeruzaléma vyšly zástupy naproti Pánu; děti mávaly olivovými ratolestmi a všichni volali: Hosana na výsostech... Lidé prostírali Pánu na cestu své pláště a volali: Hosana synu Davidovu! Požehnaný ten, který přichází ve jménu Hospodinově!" Pokud se nemůže konat průvod mimo kostel, oslaví se vjezd Páně uvnitř kostela slavnostním vstupem před hlavní mší nebo se alespoň koná na začátku mše svaté krátká připomínka na vjezd Páně do Jeruzaléma.

Při mši svaté se čtou nebo zpívají (vícehlasně) pašije, tj. úryvky z evangelií o utrpení a smrti Ježíše Krista. V římském ritu se s pašijemi můžeme setkat jen dva dny v roce: na Květnou neděli (v jednom ze synoptických evangelií dle ročního cyklu) a na Velký pátek (Janovy pašije).

Zelený čtvrtek (18. dubna)

Tento den si připomínáme poslední večeři, kterou slavil Ježíš s apoštoly a při níž ustanovil svátost kněžství i eucharistie (tedy svátost Ježíšova Těla a Krve).

Dopoledne se proto setkávají všichni kněží diecéze se svým biskupem v diecézní katedrále. Tato bohoslužba se nazývá Missa chrismatis a má zdůraznit společenství kněží s biskupem. Kněží, kteří s biskupem koncelebrují, mají být z různých částí diecéze, aby se tak naznačila jednota diecézního kněžstva. Při této bohoslužbě se světí posvátné oleje, jež se budou po celý rok používat ve všech farnostech diecéze k udílení svátostí. Jedná se o oleum infirmorum (olej nemocných), oleum catechumenorum (olej katechumenů) a oleum chrismatis (křižmo). Dále se při této bohoslužbě obnovují kněžské a jáhenské sliby.

Ve večerních hodinách se pak slaví mše svatá na památku poslední večeře Páně. Svatostánek je před slavením mše svaté prázdný a musí se pro přijímání na Zelený čtvrtek a Velký pátek připravit dostatečný počet hostií, které budou při této mši konsekrovány. Po postní době (s vyjimkou slavností) se poprvé rozezní chvalozpěv Sláva na výsostech Bohu a rozezvučí se zvony, které poté utichnou až do velikonoční vigilie.

Po homilii, která má připomenout ustanovení svátosti oltářní a kněžství, jakož i přikázání Páně o bratrské lásce, následuje v mnoha farnostech symbolické mytí nohou dvanácti účastníkům bohoslužby, kteří představují dvanáct učedníků. Jedná se o připomínku Ježíšovy pokory, který nám tak dal příklad: "Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy."

Svaté přijímání je pod obojí způsobou (chleba a vína) a po přijímání se přenáší nádoba s konsekrovanými hostiemi průvodem, v jehož čele se nese kříž, na předem připravené a vhodně vyzdobené místo v kostele, kde bude uchována až do přijímání během Velkopátečních obřadů. Na tomto místě se chvílí tiché adorace připomíná Ježíšova modlitba v Getsemanské zahradě.

Po skončení mše svaté se obnaží oltář, na němž se celebrovalo. Také je vhodné zahalit v kostele křížečervenou nebo fialovou rouškou, nestalo-li se tak již v sobotu před pátou nedělí postní. Před obrazy svatých se nemají rozžíhat světla.

Tímto dnem, resp. přesněji večerem, začíná velikonoční triduum, které končí modlitbou večerních chval o Velikonoční neděli.

Velký pátek (19. dubna)

Podle prastaré tradice je tento den spolu s Bílou sobotou (do západu slunce) jediným dnem v roce, kdy je zakázáno slavení svátostí, vyjma svátosti pokání a pomazání nemocných. Pohřeb se má v tento den konat beze zpěvu, bez varhan a bez zvonění. Je to den přísného postu, neboť se připomíná Ježíšova křížová cesta a ukřižování.

Místo mše svaté se konají, nejlépe kolem třetí hodiny odpoledne, Velkopáteční obřady, které mají tři části: bohoslužbu slova, uctívání kříže a svaté přijímání.

Obřady začínají za úplného ticha, kdy kněz a jáhen po příchodu k oltáři pozdraví oltář hlubokou úklonou a vrhnou se tvář nebo pokleknou. Tato prostrace naznačuje jak ponížení člověka "pocházejícího ze země", tak zármutek a bolest církve.

Podobně jako na Květnou neděli se zpívají (případně čtou) pašije, zpráva o Ježíšově smrti, tentokrát podle evangelisty Jana. Poukazují na Ježíše - beránka a ztotožňují Jeho oběť na kříži s velikonoční obětí na odpuštění hříchů a vítězstvím nad smrtí. Kříž je zde zobrazen jako vítězné znamení vykoupení. Ježíšovo "dokonáno jest" na kříži je Jeho triumfem. Nápis na Ježíšově kříži (INRI - Ježíš Nazaretský, král židovský) napsaný hebrejsky, řecky a latinsky - v tehdejších jazycích, poukazuje na fakt, že Ježíš přináší spásu lidem všech národů.

Bohoslužbu slova uzavírá 10 starobylých přímluv, které pocházejí z prvních dob křesťanství. Společně v nich prosíme za církev; za papeže; za služebníky církve a za všechny věřící; za katechumeny; za jednotu křesťanů; za židy; za ty, kdo věří v Boha, ale nevěří v Krista; za ty, kdo nevěří v Boha; za ty, kdo mají odpovědnost za společnost a stát a za ty, kdo trpí. Vyjadřuje se tím, že Kristus zemřel za všechny lidi, i za ty, kdo Ho neznají.

Poté následuje obřad uctívání kříže, který se přenese za trojité výzvy: "Hle, kříž, na kterém umřel Spasitel světa" a odpovědi lidu "Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste" k oltáři. Kříž se uctívá pokleknutím, případně políbením.

Poté se oltář pokryje plátnem, připraví se na něm korporál a kniha a přenese se Svátost oltářní a věřící přistupují ke svatému přijímání. Obřady končí za úplného ticha.

Bílá sobota (20. dubna)

V tento den setrvává církev v modlitbách u Kristova hrobu a uvažuje o Jeho umučení a smrti a také o Jeho sestoupení mezi mrtvé. Očekává v modlitbě a postu Jeho vzkříšení.

Večer po setmění se slaví předvečer (vigilie) nedělní slavnosti Zmrtvýchvstání Páně. Od nejstarších dob je tato noc zasvěcena Pánu, aby podle napomenutí evangelia byli věřící s hořícími lampami v rukou podobni těm, kteří očekávají Pána, až znovu přijde, aby je nalezl, jak bdí, a přivedl ke svému stolu. Velikonoční vigilie, kterou židé každoročně slavili jako památku na velikou noc, kdy přenocovali v očekávání přechodu Pána, který je měl vysvobodit z faraónova otroctví, byla předobrazem pravého příchodu Kristova, tj. noci opravdového osvobození, v níž Kristus rozlomil pouta smrti a jako vítěz vystoupil z hrobu.

Obřady začínají většinou venku před kostelem slavností velikonoční svíce. Lid se shromáždí u zapáleného ohně, který kněz požehná a do připravené velikonoční svíce - paškálu rydlem vyryje kříž a řecká písmena alfa a omega se slovy: "Kristus včera i dnes, začátek i konec, alfa i omega, Kristus je Pán všech věků, on vládne dějinám, jeho je království i moc i sláva po všechny věky věků. Amen." Poté může do paškálu zasadit pět kadidlových zrn na způsob kříže: "Pro své slavné svaté rány, kéž nás chrání a zachrání Kristus Pán ukřižovaný." Paškál je zapálen od nového ohně a se slovy "Světlo Kristovo" je přenesen před kostel, kde si od něho zapalují své svíce i ostatní věřící, kteří poté jen za svitu svící přichází do ztemnělého kostela.

Po velikonočním chvalozpěvu - Exultet - začíná bohoslužba slova. Sedm čtení ze Starého zákona(případně alespoň tři) připomínají podivuhodné skutky, které činil Bůh svému lidu od počátku, tj. od stvoření světa. Po každém čtení následuje responsoriální žalm s chvílí tichého usebrání. Po posledním čtení ze Starého zákona se rozsvítí světla, rozeznívají se zvony i hudba a kněz začne zpívat chvalozpěv Sláva na výsostech Bohu a následuje čtení epištoly, slavnostní zpěv Aleluja a evangelium.

Další částí Velikonoční vigilie je křestní bohoslužba. Zpívají se litanie, poté kněz posvětí vodu v křtitelnici a ponoří do ní paškál. Jsou-li ve farnosti katechumeni, je jim v tomto okamžiku udělena svátost křtu, tj. po zřeknutí se ducha zla a trojím vyznání víry. Ostatní věřící v tuto chvíli obnovují s rozsvícenými svíčkami své křestní vyznání a na připomínku křtu jsou pokropeni svěcenou vodou (asperges).

Dále mše svatá pokračuje slavením eucharistie, k dosažení plnosti se doporučuje přijímat pod způsobou chleba i vína.

Neděle Zmrtvýchvstání Páně (21. dubna)

Na Boží hod velikonoční se slaví mše svaté už v plně radostném duchu. Připomíná se nejdůležitější událost křesťanské víry, kdy mrtvý Ježíš vstal z hrobu k novému životu a tím zničil hřích a smrt.

Tato událost je natolik zásadní, že se slaví celých osm dní, následuje tedy velikonoční oktáv. Doba velikonoční pokračuje po celých padesát dní od neděle Zmrtvýchvstání až do neděle Seslání Ducha Svatého.

(Zdroj: Český misál, Litterae circulares de festis paschalibus praeparandis et celebrandis)

Autor článku: Radka Blajdová

2. února - Svátek Uvedení Páně do chrámu (Hromnice)

Milena Davídková 1.února 2019

Svátek Uvedení Páně do chrámu (lidově Hromnice) se slavil v Jeruzalémě již v pátém století. V Římě je tento svátek známý od sedmého století pod názvem Setkání. Od desátého století se objevuje v liturgických knihách západní církve název Očišťování Panny Marie. Současný název Uvedení Páně do chrámu znovu připomíná, že se jedná především o svátek Ježíše Krista.
Svátek připomíná událost z evangelií, kdy Ježíšova matka Maria přinesla podle židovského obyčeje svého syna čtyřicátého dne po narození do jeruzalémského chrámu, aby jej zasvětila jako prvorozeného Bohu. Zde se setkala s prorokyní Annou a spravedlivým Simeonem, který Ježíše nazval "Světlem k osvícení národů".

Obětování Páně z kostela sv. Petra a Pavla v Hochfeldenu v Alsasku olej na plátně 19. století (Zdroj: Wikipedia)

Od tohoto Simeonova proroctví o Ježíši-světle pochází zvyk, který se začal šířit zřejmě od jedenáctého století. V tento den se světily svíčky, tzv. "hromničky", které se pak dávaly během bouřek zapálené do oken a měly spolu s modlitbou ochránit stavení i jeho obyvatele.
Tímto dnem se také sklízejí betlémy z chrámů, pokud ještě zůstaly v zadní části kostela.
Tento svátek je spojován také s ochotou zasvětit svůj život poslání, které člověk dostává. V katolické církvi se tento svátek slaví i jako Den zasvěceného života (tj. řeholníků a řeholnic, ale i všech, kdo svůj život, podle církví schválených pravidel, zasvětili Bohu).

S použitím textů: Denní modlitby církve a Wikipedie

(Zdroj: Wikipedia) BISKUPSTVÍ


Katolický týdeník: Proč slavíme svátky zesnulých?


Měsíc listopad otevírají slavnost Všech svatých a Vzpomínka na všechny věrné zemřelé, takzvané Dušičky. Zvou nejen ke vzpomínání na zesnulé, ale zejména k modlitbě za ně.

"Církev učí, že člověku se může stát, že v čase své smrti nedozrál v čisté lásce, aby mohl vstoupit do plného společenství s Bohem. Představme si to tak, že mezi člověkem a Bohem stojí bariéra z ledu, která ale postupně taje. My katolíci tomu říkáme očistec," vysvětluje emeritní plzeňský biskup František Radkovský. Jak říká, pokud věříme, že modlitba pomáhá živým lidem, proč bychom se neměli modlit i za mrtvé? Smrt podle církevní nauky není konec, ale jen stupeň v lidském osudu. A ten nekončí ve chvíli smrti. Smysl modlitby za zemřelé pak biskup Radkovský vidí zejména v pomoci těmto bližním překonat onu překážku mezi nimi a Bohem.

"Kdo zesnul Bohu otevřen, má před sebou zkrátka na věčnosti program: dozrát v lásce. A v tom můžeme pomoci i my - bez ohledu na mantinely smrti - svými modlitbami. K těm, o nichž věříme, že jsou v plném společenství s Bohem a jimž říkáme svatí, se pak naopak obracíme s prosbou o přímluvnou modlitbu za nás," zdůrazňuje biskup Radkovský a připomíná slova Bible i zkušenost církve, že láska je silnější než smrt, jejíž hranici proto snadno překonává, zejména v modlitbě.

Církev již od prvních dob uctívala památku zemřelých, přimlouvala se za ně a přinášela zvláště eucharistickou oběť, doporučovala modlitbu, odpustky a kající skutky za zemřelé, aby mohli dosáhnout plného spojení s Bohem. "Odpustky jsou dary z bohatství církve, které je možné vyprosit pro sebe, ale i pro zemřelé, a pomoci jim tak odstranit onu překážku mezi nimi a Bohem, která ještě zůstala po odpuštění hříchů. Lze si to představit tak, že odpuštění hříchů je jako chirurgický zákrok a odpustky jsou rehabilitace k plnému doléčení," vysvětluje biskup Radkovský.

Prominutí časných trestů (odpustky) lze získat po svátosti smíření, svatém přijímání (každý den, kdy chceme odpustky získat) a modlitbě na úmysl Svatého otce. V oba první listopadové dny, týden před a týden po nich je možné získat plnomocné odpustky za zemřelé. 1. a 2. listopadu je lze získat při návštěvě kostela. Vedle obvyklých tří podmínek je třeba připojit v kostele modlitby Otče náš a vyznání víry nebo v týdnech od 25. října do 8. listopadu navštívit hřbitov a pomodlit se za zesnulé.

Autor článku: František Jemelka 


Slavnost Seslání Ducha svatého - Letnice

V neděli 20. května 2018 římskokatolická církev slavila slavnost Seslání Ducha svatého. Pro tuto slavnost se používá též název Letnice. Jedná se původně o starozákonní židovský svátek týdnů, který se vztahuje k předání prvních pěti knih Zákona (Tóry) na Sinaji; kdy podle židovské tradice zde Tóru věnoval Bůh Mojžíšovi. Slavnost Seslání Ducha svatého se slaví padesátý den po Velikonocích a 10 dnů po svátku Nanebevstoupení Páně.

Již od 4. století se stalo zvykem v předvečer této slavnosti slavit svatodušní vigilii (tedy bdění před významnou událostí). Tato tradice zůstala zachována i do současnosti a udržuje se v mnoha farních i komunitních společenstvích dodnes. Liturgická barva svatodušní slavnosti je červená. Tato barva se v liturgii používá při slavnostech a evokuje také barvu ohnivých jazyků, které při Letnicích, když nastalo seslání Ducha svatého, sestoupily na apoštoly.

Po Letnicích končí velikonoční doba a paškál (velikonoční svíce), který stál v kostele poblíž obětního stolu, se přemístí ke křtitelnici.

Týden po Letnicích se v neděli pak slaví slavnost Nejsvětější Trojice a poté ve čtvrtek slavnost Těla a krve Páně nazývaná lidově Boží Tělo. Slavnost Nejsvětější Trojice v letošním roce připadne na 27. května a slavnost Těla a krve Páně na 31. května.


Masopust - základní informace

Masopust je třídenní lidový svátek, který ve své podstatě sice nemá nic společného s liturgií, ale přesto je podřízen běhu církevního kalendáře. Slavil se ve dnech předcházejících Popeleční středě, kterou začíná 40denní půst před Velikonocemi. Protože datum Velikonoc je pohyblivé, byl pohyblivým svátkem i masopust.

Přípravou na masopust býval čtvrtek před masopustní nedělí, nazývaný "tučný čtvrtek" či "tučňák". Panovalo přesvědčení, že v tento den má člověk jíst a pít co nejvíce, aby byl celý rok při síle.
Hlavní masopustní zábava začínala o "masopustní neděli". Také toho dne byl oběd bohatý, ale netrval příliš dlouho, protože se všichni chystali do hospody k muzice. Někdy se tancovalo přímo na návsi a tanec se často protáhl až do rána. Také masopustní pondělí probíhalo ve znamení zábavy a tance. V mnoha vsích se konal "mužovský bál", kam neměla přístup svobodná chasa; tancovali jen ženatí a vdané.

Vyvrcholením masopustu bylo úterý. Toho dne procházely vesnicemi průvody maškar, hrála se masopustní divadelní představení, secvičená obvykle žáky. Obchůzky masek neměly závazná pravidla; záleželo na vtipu a pohotovosti "maškarádů", jaké taškařice budou provádět. Masky byly všude pohoštěny - něčím k zakousnutí a především pálenkou a pivem, které ještě zvyšovaly rozpustilost a veselí. Bývalo však i několik tradičních masek, které se objevovaly každoročně. Mezi ně patřil např. medvěd, někdy vedený na řetězu medvědářem. Jinou tradiční maskou bývala tzv. klibna (= šiml, kobyla, koníček), skrývající často dvě osoby. Objevovala se i maska s jezdcem na koni, Žid s pytlem nebo rancem na zádech, bába s nůší, kominík se žebříkem, kozel a mnoho dalších.
Téměř všude končila masopustní zábava přesně o půlnoci. Tehdy zatroubil ponocný na roh a rychtář či někdo z radních všechny vyzval, aby se v klidu rozešli domů, protože nastala středa a s ní předvelikonoční půst. Někde zakončili o půlnoci muziku "pochováním basy" (symbol toho, že v postu si hudebníci nezahrají), jinde o půlnoci pochovávali Baccha. Lidé věřili, že pokud budou o masopustu tancovat přes půlnoc, objeví se mezi nimi ďábel, často jako cizinec v zeleném kabátě.
O masopustních rejích z Čech i Moravy jsou dochovány písemné zprávy již ze 13. století, i když svátek je zřejmě ještě staršího data. Od středověku mravokárci vystupovali proti rozpustilostem, které se o masopustu děly, lidem to však nijak neubíralo na dobré náladě. Kolem 18. století se začaly pořádat zvláštní taneční zábavy, tzv. reduty. Zpočátku byly přístupné jen vyšším vrstvám, později všem zájemcům. První reduta v Praze se konala v roce 1752.
Zpracováno podle knihy Vlastimila Vondrušky "Církevní rok a lidové obyčeje" (str. 48-49); vydalo nakladatelství DONA v Českých Budějovicích v roce 1991.


Adventní doba

Slovo Mons. Jana Baxanta, biskupa litoměřického, k adventní době:

Jak jsme vlastně na tom my, křesťané, nacházející se v závěru opět jednoho roku? Lépe či hůře než ti, kteří tehdy před dávnými lety teprve narození Spasitele očekávali a věřili, že se narodí, ale nevěděli přesně kdy? Čekání bývá někdy velmi obtížné. Dnes se o Ježíšově narození nepochybuje. Víme, a nejen my, že Kristus vstoupil do naší lidské historie, tedy do našeho světa. Nestačí však vědět. Je třeba Ježíše přijmout a uvěřit Mu. Naše situace není ani lepší, ani horší. Je poněkud jiná, a přece v mnohém stejná. Vyžaduje od každého z nás osobní postoj vztahu, osobní postoj víry. Marné by bylo jakékoliv úsilí sebesnaživějšího člověka, ba i křesťana, přilákat druhé lidi ke Spasiteli a chtít je přinutit, aby Ho přijali a Jemu uvěřili. Nemůžeme a nesmíme přece násilím nebo trikem člověka, svobodnou lidskou bytost, zavázat k osobním vztahům a už vůbec ne k osobní víře v Bohočlověka. Měli bychom se ale potrápit úvahou a následným nelehkým rozhodnutím něco pro Spasitele a naše bližní udělat i za cenu oběti. Zde vidím naši dobu, vzdálenou přes 2000 let od historického Ježíšova narození dramatičtější a trochu jinou a stejnou zároveň. Angažmá pro Ježíše je naléhavé.

Velké události se očekávají; a narození jakéhokoliv člověka, tím spíše Bohočlověka, je událostí velmi významnou. Zodpovědné a upřímné čekání nemůže být nikdy primitivní nicnedělání. Když rodiče vyhlížejí den a hodinu porodu svého dítěte, pečlivě se připravují na nového člena své domácnosti. Bude tam mít své místo. Svou postýlku, své prádlo, svou vaničku a vše, co novorozeně nutně potřebuje. Režim domácnosti se změní. Bude možná méně ticha; zdravé malé dítě přece pláče, ale více radosti, že se rodina rozrostla. Před narozením Ježíše to bylo podobné. Jen nebyly porodnice, ale očekávání rodičů bylo stejné. Navíc ani Maria s Josefem netušili, jak velkému tajemství jsou blízko. Nejen že nevěděli, co z jejich dítěte bude. To nevědí rodiče nikdy. Nemohli znát všechny detaily budoucnosti svého i Božího Syna. Očekávali, připravovali se, toužili být otevřeni Božím záměrům.

Očekávání a příprava jsou nepochybně užitečnou náplní adventního času. Často získáváme dojem, že vlastně žádný advent už neexistuje a že ho ani nepotřebujeme. V posledních týdnech roku, od měsíce října určitě, se už hned mluví o Vánocích, o dárcích, všude v obchodech a na ulicích slyšíte vánoční koledy. Začalo se mluvit o ukradení adventu. Upřímně: kdo by nám mohl ukradnout advent? Může nás někdo oloupit o hodnoty, které střežíme a kterých si vážíme? Nepřipravenost je nezodpovědnost. Nepřipravený člověk selhává. Pro naše osobní Vánoce je adventu třeba! Nemohu totiž jen melancholicky na Ježíška vzpomínat. Pro obnovu svého vlastního vztahu víry ke Spasiteli nutně potřebuji čas modlitby, úvah, meditací a zkoušek. Tento čas nemůže trvat jen několik minut snad v dopoledni Štědrého dne. Nabízený čas před Vánocemi je důležitý čas adventu. Znovu připomínám: nikdo nám nezcizí to, co si zcizit nenecháme.

Šťastným člověkem je jistě ten, kdo adventem projde tak, že svou přípravu na Vánoce chápe jako příležitost k rekonstrukci svého osobního vztahu víry k Ježíši a současně i k druhým lidem. Nevyhlíží totiž děťátko, byť betlémské, ale Spasitele svého i všech lidí. Ostatně, jak vyznáváme, očekáváme druhý příchod Krista nikoliv v podobě děťátka, ale Pána. A Pána všech.

Ale co ti, kteří si zatím žijí bez Krista? Nemají k Němu vztah, nestojí o Něho, neznají Ho? Chovat se vůči nim lhostejně nemůžeme. Kritizovat je nemáme. Pohrdat jimi nesmíme. Nechat je jim samým...?

Zde se nabízí naléhavost důkladně prožít adventní dobu: s myšlenkou na tak mnohé naše bratry a sestry, žijící v tomto světě jako my. Naším krásným úkolem a vznešeným posláním vůči nim je: promýšlet a promodlit hledání nových možností a způsobů, jak je oslovit, jak jim ozřejmit křesťanské dílo spásy, jak jim vhodně ukázat přátelskou tvář Kristovu a laskavou tvář Jeho církve, kdy k nim vstoupit se slovem evangelia a kdy ještě čekat na příhodnější okamžik, co všechno ještě uspořádat a změnit v našem vlastním životě svědectví, aby bylo věrohodné a působivé, objevit v sobě cit a takt k naslouchání druhým a vidění nejen stále sebe sama, ale především druhých a konečně i opravdovost skutečné skromnosti Ježíšova učedníka. Na to na všechno je adventní čas pro nás nutný a snad až příliš krátký!

+ Jan Baxant


Co je advent?

Advent, slovo pochází z latinského adventus - tj. příchod, je období čtyř neděl před vánočními svátky. Je to doba radostného očekávání příchodu Spasitele, duchovní přípravy na Vánoce, doba rozjímání a dobročinnosti, čas naděje a očekávání.

Adventem také začíná nový liturgický rok (cyklus C), proto můžete na závěr stávajícího liturgického roku oslavit církevní Silvestr. Na oslavu zve např. Diecézní centrum mládeže ostravsko-opavské diecéze.

Adventní neděle

1. neděle adventní je zaměřená na Kristův druhý příchod na konci světa s výzvou, aby byl na něj člověk připraven. První svíčka na adventním věnci je nazývána svíci proroků, neboť je památkou na proroky, kteří předpověděli narození Ježíše Krista.

2. neděle adventní představuje postavu Jana Křtitele, který vyzývá k obrácení srdce a ohlašuje Kristův příchod. Druhá adventní svíčka je nazývána svící betlémskou, neboť reprezentuje lásku a představuje Ježíškovy jesličky.

3. neděle adventní je nazvaná také "Gaudete" neboli radostná. Pojmenovaná je podle prvních slov úvodního verše mše svaté: "Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se! Pán je blízko." Radostná atmosféra z blížícího se Kristova příchodu může být vyjádřená při mši růžovou barvou, namísto obvyklé fialové, která je typická pro advent. Svíčka, zapalovaná tuto neděli, se nazývá svíci pastýřskou, která vyjadřuje radost z toho, že období přípravy na Vánoce je téměř u konce a adventní období získává slavnostnější ráz.

4. neděle adventní představuje události, které již bezprostředně předcházejí Ježíšovu narození v Betlémě, a je spojena s postavou Panny Marie. Svíčka, která se tuto neděli zapaluje, je nazývána svící andělskou a představuje mír a pokoj.

Adventní věnec

Symbolem adventu je adventní věnec, jeho historie sahá do 19. století, kdy ho poprvé v Hamburku vytvořil protestantský teolog Johannes H. Wichern. Kruhový tvar představuje Boží věčnost, jednotu, vzkříšení a věčný život a společenství. Věčně zelené rostliny jsou symbolem života jako takového, nezničitelnosti, stálosti ve víře a také věčnosti.

Čtyři svíčky, které budeme postupně zapalovat, ukazují na čtyři týdny, které chybí do Vánoc. Rozlévající se světlo z hořících svící vyjadřuje přicházejícího Krista, který rozptyluje temnotu a strach, neboť on je "Světlo světa" (Jan 8,12). Každému, kdo věrně a s láskou vyhlíží příchod Páně, bude předán věnec spravedlnosti, vítězný věnec života.

Na první neděli adventní se věnce přinášejí do kostela před obětní stůl, kde je kněz požehná. Požehnaný adventní věnec rodině připomíná, že do jejich domu přichází sám Bůh a že všechno rozporuplné se znovu spojuje v jednotu.

Přehledné informace, jak prožít advent a i Vánoce, získáte na webu křesťanské vánoce a další inspiraci můžete najít na webu vánoce víra.


Půst 

Co je to půst? Co to znamená? Zjednodušeně by se dalo říci, že je to snaha naučit se přemáhat silná pnutí, silné touhy ve svém nitru a podrobit je rozumnému cíli. Protože to zdaleka není jednoduché, je pro toho, kdo to chce zvládnout potřeba nácviku. Právě tento nácvik je půst. Tedy : něco přitažlivého / přitom morálně nezávadného / si dobrovolně odříct. Tím to není ještě úplné. Přijdou totiž myšlenky : "není třeba se takto trápit, stejně to nepomůže, nebo " nesnaž se tolik, stačí míň", Přestát to a vytrvat je námaha a ne malá! A vytrvalost přináší růže, tedy větší sílu vůle. Tato skutečnost je známa a ověřena celými generacemi, i před křesťanstvím to bylo dobře známo a využíváno. Křesťanství vybízí člověka k sebekontrole. Pro dobrý a zodpovědný život je to nezbytné. Proto půst byl křesťany dodržován. Jedenkrát týdně byl přímo nařízen / v pátek/. Po celá staletí platilo : půst uskuteční křesťan tak ,že v pátek nebude jíst maso / maso bylo žádané , drahé jídlo/.I v současné době platí pro věřící tato páteční povinnost / někdo se domnívá, že půst byl zrušen. Nebyl. Je stále závazný. Každý pátek, po celý rok./.Něco se ale přece změnilo. Změnila se forma půstu. Každý katolík si totiž může sám pro sebe stanovit, co si odřekne. Také si může stanovit rozsah, tedy kolik si uloží. Stačí totiž i málo. Tak např. je solidní půst napsat dopis opuštěné tetě a potěšit ji. To je také půst. V katolické církvi /také v pravoslavné t.j. v Rusku/, je zvykem před svátky vánočními ale hlavně před velikonocemi si půst zpřísnit. Zhruba jeden měsíc před svátky dodržovat přísnější životní režim. Tak např. nechodit na taneční zábavy, celý ten měsíc nejíst maso, někteří naši dědové nevzali do úst celý měsíc fajfku, číst si v Bibli, atd. Zvláštností /platnou i dnes/, je dodržet přísný půst první a poslední den postního období. To je tento den nejíst maso , jíst jen dvakrát za den, a to chudé jídlo, prožít den chudého jídla. První den je tkzv. " popeleční středa, den před tím , t. j. v úterý byl den masopustního reje, po vsi chodil průvod rozpustilých masek, prováděly hlouposti a šly zakopat basu, " už se nebude hrát, žádná muzika." Pak přichází zhruba měsíc postu a poslední den je Velký pátek, den , kdy se slaví umučení / a smrt na kříži / Ježíše Krista, Spasitele, Syna Božího. Tento den je přísný půst. Následuje Bílá sobota a neděle Vzkříšení. V neděli již půst není, je to největší svátek roku. Má se radostně slavit. Závěr : Dnes může půst vypadat zvláštně, zastarale. Nicméně člověk potřebuje pomoc, aby se dokázal zvládnout. Vždyť ovládnout sám sebe, udržet nepatřičné touhy na uzdě patří k tomu nejobtížnějšímu v našem životě. Proto snažit se o to je opravdu dobré, pozvedá člověka, zušlechťuje.

Autor článku: R.D. Mgr. Tomáš Kuba