Prosba o odpuštění za postoje neslučitelné s evangeliem
EDITORIAL. Četba gest a slov papeže Františka z prvního dne jeho cesty do Kanady a ze setkání s původními obyvateli.
ANDREA TORNIELLI - Vatican News
Bylo to první setkání na cestě: v prvních slovech, která František pronesl na kanadské půdě, je již obsaženo jádro jeho poselství a důvody, které ho přivedly až sem, navzdory jeho stále patrným problémům s chůzí. Po tiché modlitbě na hřbitově původních obyvatel Maskwacis v kostele Panny Marie Sedmibolestné promluvil papež na hřišti Bear Park Pow-Wow před delegací domorodých vůdců z celé země.
"Jsem zde," řekl, "protože prvním krokem této kající pouti mezi vámi je obnovit svou prosbu o odpuštění a ze srdce vám říci, že jsem hluboce zarmoucen: žádám o odpuštění za to, jak mnozí křesťané bohužel podporovali kolonizační mentalitu mocností, které utlačovaly původní obyvatelstvo. Jsem zarmoucený. Prosím o odpuštění zejména za to, jak mnozí členové církve a náboženských společenství spolupracovali, třeba i lhostejností, na projektech kulturní destrukce a násilné asimilace ze strany tehdejších vlád, které vyvrcholily systémem rezidenčních škol.
Byly to školy, které chtěla a financovala vláda, ale mnohé z nich provozovaly křesťanské církve. Tisíce dětí, které byly odtrženy od svých rodin, v nich trpěly "fyzickým a slovním, psychickým a duchovním týráním". Mnoho lidí tam našlo smrt kvůli špatným hygienickým podmínkám a nemocem.
Ve slovech římského biskupa, která přivítaly původní národy, jež na něj tak dlouho čekaly, zaznívá jednoznačný soud: "Křesťanská víra nám říká, že to byl zničující omyl, neslučitelný s evangeliem Ježíše Krista. Dokonce i v době vlastního kolonialismu, stejně jako později, kdy koloniální myšlení nadále ovlivňovalo politiku a postoje, jejichž příkladem byly rezidenční školy, bylo možné pochopit, co je cesta evangelia. Již tehdy, navzdory historické a kulturní podmíněnosti, bylo možné rozpoznat a pochopit, že tradice původních obyvatel je třeba přijmout, nikoliv zničit; že víru je třeba navrhnout v rámci různých původních kultur, nikoliv ji vnucovat jejich ničením.
Násilí, za které jsou křesťané v průběhu staletí zodpovědní, bylo již odsouzeno svědectvím Ježíše, který učil milovat, nikoli nenávidět, a zůstal bezmocný na kříži jako nevinná oběť, sdílející bolest všech obětí dějin. I v době, kdy docházelo ke kulturní destrukci a asimilaci, byl možný jiný přístup: stačí si vzpomenout na dávné příklady evangelizace, která respektovala původní kultury, o čemž svědčí "reducciones" v Paraguayi nebo postoj otce Mattea Ricciho SJ v Číně. Proto je správné prosit o odpuštění a činit tak - jak nám ukazuje papež - s postojem pokory a naslouchání, s vědomím, že existují rány, které nelze zacelit ani během staletí, jak ukazují slova původních obyvatel Kanady.
Bylo by ovšem chybou, kdybychom se nezabývali také dobrem, které v těchto zemích v tichosti vykonalo v průběhu staletí mnoho misionářů. Jedinou pravou křesťanskou odpovědí na to, co se stalo, však není rozlišování nebo historická analýza. Tváří v tvář těm, kteří tvrdí, že ve svém těle stále nosí bolest z toho, co se stalo, těm, kteří ztratili své blízké, aniž by věděli, kde jsou pohřbeni, nezbývá než mlčet, modlit se, naslouchat, objímat a prosit o odpuštění. Jak nás učí postarší papež na vozíku.