Promluva litoměřického biskupa na setkání farních koordinátorů diecézního synodálního procesu v sobotu 22. ledna 2022 v Litoměřicích

Promluva litoměřického biskupa Mons. Jana Baxanta na setkání farních koordinátorů diecézního synodálního procesu v sobotu 22. ledna 2022 v Diecézním domě kardinála Trochty v Litoměřicích.

1. čtení: 2 Sam 1,1-4.11-12.19.23-27, Žalm: Žl 80,2-3.5-7, Evangelium: Mk 3,20-21

Milé sestry a milí bratři v Kristu,

měli bychom být velice vděčni papeži Františkovi, že do prostoru celé církve vpustil, jak sám tvrdí, myšlenku synodality, kterou nosí v sobě už mnoho let. Chceme sledovat jeho úmysl shromažďovat se, společně naslouchat Duchu Božímu, společně se modlit a věnovat i stejně dlouhý čas mlčení, tedy rozjímání. Co to je jiného než setkání. V žádném případě, a toho bychom si měli být dobře vědomi, se nesetkáváme při synodálním procesu v našich např. farních společenstvích snad především, abychom si hráli na parlament, nebo tíhli k tomu, abychom organizovali odborářskou schůzi, ani tzv. pavlačové povídání bez konce a smyslu. Skutečně, synodální systém se vyznačuje oním trojím charakterem, jak jsem se již zmínil: být svorně pohromadě shromážděni ke společné modlitbě, dále být připraveni naslouchat jeden druhému, a pak tichá mlčenlivá, zato hluboká a intenzivní meditace. Jen tak nás může Duch Boží navštívit a posilnit, oslovit a povzbudit k tomu, aby Kristova církev, jíž jsme nedílnou součástí, byla obnovena a ve světě plném tmy, zářila nikoliv umělým neonovým světlem, ale plamenem ducha, který hřeje a svítí. Jsem vděčný každému z Vás, že jste postupně poznávali, a přiznávám se, že i já spolu s Vámi poznávám, motiv synodálního procesu, totiž ochotu brát věc Ježíšova evangelia za vlastní s rozhodností evangelizovat v prvé řadě sebe, a až potom druhé. Bez vlastního obrácení a osobního oživení své víry, nemohu být věrohodným nástrojem v Boží ruce.

V čem je ona Františkova synodalita originální? Zajisté v tom, že nenutí, avšak zve a každý se má možnost připojit. Při mnohých dosavadních organizovaných křesťanských společenstvích, určitě v dobré vůli a s nejlepšími úmysly dát lidi dohromady, se občas objevily snahy některých zúčastněných jedinců, kteří strhávali na sebe pozornost, mluvili a mluvili bez přestání a zadržení až tak, že setkání se schylovalo ke konci a na ty, kdo by chtěli také promluvit, už nezbyl čas. Samozřejmě každé synodální setkání musí mít svého moderátora/ku. Jejich úkolem je taktně besedu, modlitby a výzvy k tiché meditaci koordinovat. Moderátorem či moderátorkou by neměli být ti, kteří se sami rádi poslouchají. Při synodálním procesu vůbec nejde o poslouchání, ale o naslouchání. A to v disciplinovaném režimu ohleduplnosti jednoho k druhému. Na biskupské synodě v Římě, které jsem se také jednou zúčastnil, má každý pověřený biskup své země, právo promluvit. Jen však co do délky příspěvku pouhých 5 minut, v diskusi pak 3 minuty. Přesáhne-li časový limit, okamžitě se mu z režie vypne mikrofon. Je zřejmé, že naše příspěvky, naše pohledy a myšlenky se nemohou nést jen v duchu kritiky a povýšenosti. Přednost a hlavní slovo má konstruktivní postoj, nový podnět, nově objevený postřeh, obohacující všechny. Když se tyto tvůrčí náhledy zaznamenají a následně předají dál do Vatikánu, bude z nich mít duchovní užitek celá církev, všichni bratři a sestry v Kristu.

Všimněme si, drazí přátelé, s jakou pečlivostí je v dnešním starozákonním čtení vykreslen král David. Ten původně vlastně zapomenutý poslední syn otce Jesseho, plavovlasý chlapec hezkého vzhledu, abych skoro doslovně citoval Písmo svaté. Právě ten byl na krále pomazán, avšak nikdo netušil, jakých životních tragédií bude svědkem a jak hrůzostrašné tragédie druhým lidem způsobí. Stal se cizoložníkem, vrahem a podvodníkem. Všechno chtěl zakamuflovat. Hrůza pomyslet! Naštěstí nebyl ponechán propastné samotě těžkých hříchů. Prorok mu, jako Boží posel, natvrdo připomíná jeho strašlivé morální, hříšné pády. Člověk totiž není vybaven tak, aby zcela zapomněl na svého Stvořitele. V každé lidské bytosti je zakódována hluboká vnitřní touha po nápravě, sice často se naplňující velmi pomalu, a ne vždy s absolutním úspěchem, ale je tam. Netušíme, kdy a za jakých okolností Bůh lidskou duši navštíví. David oplakává svého soka Saula, s kterým měl mnohokrát co dočinění, a téměř vždy se jednalo o život. Nepřítel a sok přece nemusí takovým zůstat napořád. Princip lásky "prvního kroku vpřed" funguje ve všech dobách. A oplakávání Davidova přítele Jonatana vypadá, jako by to byl nejmilejší syn jeho, nikoliv Saulův. Opravdová láska nezná mezí, jde až za hrob. V nepřízni osudu se pravá láska nezastaví a nepoleví. Při synodálních setkáních se krom stanovených témat nabízí i reflexe zcela konkrétních jevů, objevujících se v životech každého z nás. Nebojme se v intimitě malého společenství (a synodální společenství mají být záměrně co do počtu zúčastněných malá) mluvit i o našem obrácení, o našem účinném pokání, o opravdové lítosti, o Boží inspiraci znovu povstat. Pomůže to těm, kteří by ještě váhali se odrazit z průměrného stavu prostřednosti, k výšinám plodného křesťanského svědectví, bez bigotnosti a náboženského fanatizmu.
Tečkou této homilie, nechť je jistý údiv nad Ježíšovými příbuznými. Pomalu přijímali zlovolnou fámu, že se Kristus pomátl na rozumu. Věnuje se jen lidem cizím a své příbuzné zanedbává, stále cestuje z místa na místo, prochází dědinami a městy, nestačí se ani najíst, slábne. Jak může být příkladem pro ostatní, když zanedbává základní pravidla slušně vypadajícího pozemského stylu člověka? Co si o tom myslíme my, synodální účastníci procesu synodálního zrání? I my jsme, prosím, neděste se, také Ježíšovými příbuznými. Nejsme i my někdy v pokušení domnívat se, že to Ježíš přehání, že jeho učení je jen "pro blázny dobré", když podrobně sledujeme jeho chování a kázání, zaznamenaná v evangeliích? Ano, skutečně Kristus musel někdy použít rázná slova a ukázat nekompromisní postoje. Zhoubné a nakažlivé nádory se musejí odříznout i za cenu velkých bolestí. Jen tak se celý živý organizmus může uzdravit. Nestyďme se proto za Božího Syna Ježíše. Je více než jisté, že se On nestydí za nás!