Papež vyhlásil sedm nových svatých: Nebyli hrdinové ani bojovníci, ale ryzí muži a ženy

Homilie Svatého otce Lva XIV. při kanonizační mši svaté, 19. října 2025

Ignatius Choukrallah Maloyan, arménský katolický arcibiskup Mardinu a mučedník; Peter To Rot, laický katecheta a mučedník; Vincenza Maria Poloni, zakladatelka Institutu sester milosrdenství ve Veroně; Maria z hory Karmel Rendiles Martínez, zakladatelka Kongregace služebnic Ježíšových; Maria Troncatti, řeholnice z Kongregace dcer Panny Marie Pomocnice; José Gregorio Hernández Cisneros, laik a venezuelský lékař, a Bartolo Longo, italský laik a "apoštol růžence": to jsou jména sedmi blahoslavených, které Lev XIV. zařadil do seznamu svatých během mše s obřadem svatořečení, které předsedal na Svatopetrském náměstí v rámci Světového dne modliteb za misie v neděli 19. října.

Drazí bratři a sestry,

otázka, která uzavírá právě přečtené evangelium, otevírá naši reflexi: "Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?" (Lk 18,8). Tato otázka nám odhaluje, co je v Pánových očích nejcennější: víra, tedy pouto lásky mezi Bohem a člověkem. Právě dnes před námi stojí sedm svědků, noví světci a nové světice, kteří s Boží milostí udrželi zapálenou lampu víry, ba dokonce se sami stali lampami schopnými šířit Kristovo světlo.

Ve srovnání s velkými materiálními, kulturními, vědeckými a uměleckými statky víra vyniká nikoli proto, že by tyto statky byly opovrženíhodné, ale protože bez víry ztrácejí smysl. Vztah s Bohem je nanejvýš důležitý, protože On na počátku stvořil všechno z ničeho a zachraňuje z ničeho vše, co v čase končí. Země bez víry by byla obývána dětmi, které žijí bez Otce, tedy stvořeními bez spásy.

Proto se Ježíš, Boží Syn, který se stal člověkem, ptá na víru: co by se stalo, kdyby zmizela ze světa? Nebe a země by zůstaly jako předtím, ale v našich srdcích by už nebyla naděje; svoboda všech by byla poražena smrtí; naše touha po životě by se propadla do nicoty. Bez víry v Boha nemůžeme doufat ve spásu. Ježíšova otázka nás tedy znepokojuje, ano, ale jen pokud zapomeneme, že ji vyslovuje sám Ježíš. Pánova slova totiž zůstávají vždy evangeliem, tedy radostným zvěstováním spásy. Tato spása je darem věčného života, který dostáváme od Otce skrze Syna, mocí Ducha svatého.

Nejdražší, právě proto Kristus mluví ke svým učedníkům o tom, že je "třeba stále se modlit a neochabovat" (Lk 18,1): tak jako se neunavíme dýcháním, tak se neunavíme modlitbou! Tak jako dech udržuje život těla, tak modlitba udržuje život duše: víra se totiž vyjadřuje v modlitbě a autentická modlitba žije z víry.

Ježíš nám tuto souvislost ukazuje v podobenství: soudce zůstává hluchý k naléhavým prosbám vdovy, jejíž vytrvalost ho nakonec přiměje k činu. Na první pohled se nám tato vytrvalost jeví jako krásný příklad naděje, zejména v době zkoušek a utrpení. Vytrvalost oné ženy a chování soudce, který jedná neochotně, však připravují půdu pro Ježíšovu provokativní otázku: Bůh, dobrý Otec, "by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci?" (Lk 18,7).

Nechme tato slova zaznívat v našem vědomí: Pán se nás ptá, zda věříme, že Bůh je vůči všem spravedlivým soudcem. Syn se nás ptá, zda věříme, že Otec vždy chce naše dobro a spásu každého člověka. Naše víra je přitom zkoušena dvěma pokušeními: první čerpá sílu z pohoršení nad zlem a vede k myšlence, že Bůh neslyší volání utlačovaných a nemá soucit s nevinnými trpícími. Druhé pokušení spočívá v požadavku, aby Bůh jednal podle naší vůle: modlitba pak ustupuje příkazu Bohu, abychom ho naučili, jak má být spravedlivý a výkonný.

Od obou pokušení nás osvobozuje Ježíš, dokonalý svědek synovské důvěry. On je ten nevinný, který se zejména během svého utrpení modlí takto: "Otče, ne má vůle ať se stane, ale tvá" (srov. Lk 22,42). Jsou to stejná slova, která nám Mistr předává v modlitbě Otče náš. Ať se stane cokoli, Ježíš se jako Syn svěřuje Otci; proto my, jako bratři a sestry v jeho jménu, pronášíme: "Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, Otče svatý, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky skrze Ježíše Krista." (Římský misál, Druhá eucharistická modlitba, Preface).

Modlitba církve nám připomíná, že Bůh zjednává spravedlnost vůči všem, když za všechny obětuje svůj život. Když tedy voláme k Pánu: "Kde jsi?", proměňujme toto vzývání v modlitbu a pak rozpoznáme, že Bůh je tam, kde trpí nevinný. Kristův kříž zjevuje Boží spravedlnost. A Boží spravedlnost je odpuštění: Bůh vidí zlo a vykupuje je, když je bere na sebe. Když jsme křižováni bolestí a násilím, nenávistí a válkou, Kristus je již tam, na kříži za nás a s námi. Neexistuje pláč, který by Bůh neutěšil; neexistuje slza, která by byla vzdálená jeho srdci. Pán nás poslouchá, objímá nás tak, jací jsme, aby nás proměnil v takové, jakým je On. Kdo však odmítá Boží milosrdenství, zůstává neschopný milosrdenství vůči bližnímu. Kdo nepřijímá pokoj jako dar, nebude umět darovat pokoj.

Nejdražší, nyní chápeme, že Ježíšovy otázky jsou silnou výzvou k naději a k činu: až přijde Syn člověka, najde víru v Boží prozřetelnost? Právě tato víra totiž podporuje naše úsilí o spravedlnost, právě protože věříme, že Bůh zachraňuje svět z lásky a osvobozuje nás od fatalismu.

Zeptejme se tedy sami sebe: když slyšíme volání těch, kteří jsou v nouzi, jsme svědky Otcovy lásky, tak jako Kristus byl svědkem této lásky vůči všem? On je tím pokorným, který volá mocné k obrácení, tím spravedlivým, který nás činí spravedlivými, jak o tom svědčí dnešní noví svatí: nikoli hrdinové nebo paladinové nějakého ideálu, ale ryzí muži a ženy.

Tito věrní Kristovi přátelé jsou mučedníky za svou víru, jako biskup Ignatius Choukrallah Maloyan a katecheta Peter To Rot; jsou evangelizátory a misionáři, jako sestra Maria Troncatti; jsou charismatickými zakladatelkami, jako sestra Vincenza Maria Poloni a sestra Carmen Rendiles Martínez; se svým srdcem planoucím zbožností jsou dobrodinci lidstva, jako Bartolo Longo a José Gregorio Hernández Cisneros. Ať nám jejich přímluva pomáhá ve zkouškách a jejich příklad nás inspiruje v našem společném povolání ke svatosti. Na naší pouti k tomuto cíli se modleme a neochabujme, držme se toho, čemu jsme se naučili a co jsme přijali jako jisté (srov. 2 Tim 3,14). Víra na zemi tak podpoří naději z nebe.

Zdroj: Vatican News