Uzdravit svět – 3. Přednostní rozhodování ve prospěch chudých a ctnost lásky

21.08.2020

Uzdravit svět - 1.

Katecheze papeže Františka z 5. srpna, knihovna Apoštolského paláce

(Mk 2,1-5.10)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Pandemie působí nadále hluboké rány a demaskuje naši zranitelnost. Mnoho je zesnulých, mnoho nemocných na všech kontinentech. Mnoho lidí a mnoho rodin prožívá nejistotu v důsledku sociálně-ekonomických problémů, jež postihují zejména ty nejchudší.

Proto musíme mít oči pevně upřeny na Ježíše (srov. Žid 12,2), uprostřed této pandemie hledět na Ježíše, a v této víře obsáhnout naději Božího království, které nám přináší Ježíš (srov. Mk 1,5; Mt 4,17; KKC, 2816). Království zdraví a spásy už je mezi námi (srov. Lk 10,9). Království spravedlnosti a pokoje se projevuje ve skutcích lásky, jimiž roste naděje a sílí víra (srov. 1 Kor 13,13). V křesťanské tradici jsou víra, naděje a láska mnohem víc než pocity a stanoviska. Jsou to ctnosti, které do nás vlévá milost Ducha svatého (srov. KKC, 1812-1813): dary, jež nás uzdravují a činí z nás lékaře; dary, jež nám otevírají nové horizonty i během plavby v nesnadných vodách naší doby.

Nové setkání s evangeliem víry, naděje a lásky nás vybízí přijmout kreativního a obnovného ducha. Tak budeme s to proměnit kořeny svých fyzických, duchovních a sociálních slabostí. Budeme moci v hloubi uzdravit nespravedlivé struktury a destruktivní praktiky, jež nás od sebe navzájem dělí, ohrožují lidskou rodinu a naši planetu.

Ježíšovo působení nabízí mnohé příklady uzdravení. Když vyléčí ty, kdo jsou stiženi horečkou (srov. Mk 1,29-34), malomocenstvím (srov. Mk 2,1-12); když vrací zrak (srov. Mk 8,22-26; Jan 9.1-7), řeč či sluch (srov. Mk 7,31-37), uzdravuje ve skutečnosti nejenom fyzické zlo, které je skutečným zlem, nýbrž uzdravuje celého člověka. A takto - uzdraveného - jej znovu uvádí do společenství a vysvobozuje z jeho izolace, protože jej uzdravil.

Pomysleme na krásný příběh uzdravení ochrnulého v Kafarnaum (srov. Mk 2,1-12), který jsme slyšeli v úvodu. Zatímco Ježíš kázal u vchodu do domu, čtyři muži přinášeli svého ochrnulého přítele k Ježíši, a poněvadž tam bylo mnoho lidí, nemohli vejít dovnitř. Udělali tedy ve střeše otvor a spustili lehátko s ochrnulým před Něho. »Když Ježíš uviděl jejich víru, řekl ochrnulému: "Synu, odpouštějí se ti hříchy"« (v.5). A potom jako viditelné znamení dodal: »Vstaň, vezmi své lehátko a jdi domů!« (v.11).

Podivuhodný to příklad uzdravení! Kristův čin je přímá odpověď na víru oněch lidí. Na naději, kterou do Něho vkládají a na lásku, kterou si vzájemně prokazují. Ježíš tedy uzdravuje, nikoli však jen ochrnutí. Ježíš uzdravuje všechno, odpouští hříchy, obnovuje život ochrnulého i jeho přátel. Působí znovuzrození. Fyzické a duchovní uzdravení - všechno najednou - je plodem osobního i sociálního setkání. Představme si, jak toto přátelství i víra všech přítomných v onom domě vzrostly díky tomuto Ježíšovu činu, uzdravujícímu setkání s Ježíšem!

A potom se ptejme: jak můžeme pomoci uzdravit náš svět dnes? Jako učedníci Pána Ježíše, který je lékařem duší i těl, jsme povoláni pokračovat "v jeho díle spásy a uzdravování" (srov. KKC, 1421) ve fyzickém, sociálním a duchovním smyslu.

Církev, třebaže poskytuje uzdravující Kristovu milost skrze svátosti a třebaže provozuje zdravotnické služby v nejvzdálenějších koutech planety, není znalkyní prevencí či terapií pandemie. Poskytuje pomoc nemocným, ale není znalkyní. A nevydává ani specifické sociálně-politické pokyny (srov. sv. Pavel VI., Octogesima adveniens, 14. května 1971, č. 4). To je posláním politických a sociálních představitelů. Nicméně, během staletí církev ve světle evangelia vypracovala některé sociální zásady (srov. Kompendium sociální nauky církve, 160-208; česky vydalo Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2008), které představují základ, mohou nám pomoci vydat se vpřed a připravit budoucnost, kterou potřebujeme. Cituji ty hlavní, jež spolu úzce souvisejí: zásada důstojnosti lidské osoby, zásada společného dobra, zásada přednostního rozhodování ve prospěch chudých, zásada universálního určení statků, zásada solidarity a subsidiarity, zásada péče o náš společný dům. Všechny tyto zásady pomáhají vládnoucím představitelům společnosti při prosazování růstu a v této pandemii rovněž při uzdravení osobního a sociálního tkaniva. Všechny tyto zásady vyjadřují různými způsoby ctnosti víry, naděje a lásky.

V následujících týdnech zvu ke společnému zamyšlení nad naléhavými otázkami, které vyjevila pandemie, zejména sociálními chorobami. Učiňme tak ve světle evangelia, teologálních ctností a zásad sociální nauky církve. Prozkoumáme, jak může naše katolická sociální tradice pomoci lidské rodině uzdravit svět, který trpí vážnými chorobami. Je mojí touhou, abychom se jako následovníci Ježíše, který uzdravuje, všichni společně zamysleli a zasadili o vytvoření lepšího světa, plného naděje pro budoucí generace (Evangelii gaudium, 183).

Přeložil Milan Glaser


Uzdravit svět - 2. Víra a lidská důstojnost

Katecheze papeže Františka z 12. srpna, knihovna Apoštolského paláce

(Gn 1,27-28; 2,8)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Pandemie zvýraznila, jak jsme všichni zranitelní a vzájemně propojení. Pokud nezačneme pečovat jedni o druhé, počínaje od těch posledních, kteří jsou zasaženi nejvíce, včetně stvoření, nemůžeme svět uzdravit.

Chvályhodné je nasazení tolika lidí, kteří v těchto měsících podávají důkazy lidské a křesťanské lásky k bližnímu, věnují se nemocným i za cenu rizika ohrožení vlastního zdraví. Jsou hrdiny. Nicméně, koronavirus není jediná nemoc, již je třeba čelit. Pandemie vynesla na světlo rozsáhlejší sociální choroby. Jednou z nich je pokřivené pojetí člověka, ignorující jeho důstojnost a vztahovost. Někdy se na druhé díváme jako na předměty určené k použití a k zahození. Takovýto pohled ve skutečnosti zaslepuje a podněcuje individualistickou kulturu, která je skartační a agresivní a transformuje lidskou bytost na konzumní zboží (srov. Evangelii gaudium, 53; Laudato si´, 22).

Ve světle víry však poznáváme, že Bůh pohlíží na muže a ženu jinak. Stvořil nás ne jako předměty, nýbrž ke Svému obrazu a podobě (srov. Gn 1,27) jako milované osoby schopné milovat. Takto nám daroval jedinečnou důstojnost a pozval nás, abychom žili ve společenství s Ním, ve společenství se svými sestrami a bratry a v úctě ke stvoření. Mohli bychom říci: ve sdílení a harmonii. Stvoření vyjadřuje harmonii, ve které jsme povoláni žít. A v tomto společenství, v této harmonii, kterým je sdílení, nám Bůh dává schopnost předávat a opatrovat život (srov. Gn 1,28-29), pracovat a obdělávat zemi (srov. Gn 2.15; Laudato si´, 67). Je pochopitelné, že život nelze předávat a opatrovat, chybí-li ona harmonie, a bude zničen.

Příklad individualistického pohledu, který není harmonií, ukazují evangelia na požadavku, který vznesla na Ježíše matka učedníků Jakuba a Jana (srov. Mt 20,20-28). Přála si, aby její synové usedli jeden po pravici a druhý po levici nového krále. Ježíš však navrhuje jiný úhel pohledu, kterým je služba a dar vlastního života druhým, což vzápětí potvrzuje navrácením zraku dvěma slepcům, z nichž činí svoje učedníky (srov. Mt 20,29-34). Snaha vyšplhat se v životě výše než druzí ničí harmonii. Je to logika nadvlády, ovládání druhých. Harmonie je něco jiného, je to služba.

Prosme tedy Pána, aby nám dal oči pozorné vůči bratřím a sestrám, zejména těm trpícím. Jako Ježíšovi učedníci nechceme být lhostejní ani individualističtí. Oba tyto nepěkné postoje odporují harmonii. Lhostejný odvrací svůj pohled jinam a individualista myslí jenom na sebe a svůj zájem. Harmonie stvořená Bohem od nás žádá hledět si druhých, jejich potřeb a problémů, a být ve společenství. Chceme v každém člověku bez ohledu na jeho rasu, jazyk či postavení rozpoznávat lidskou důstojnost. Harmonie dává poznat lidskou důstojnost, ona harmonii stvořená Bohem, s člověkem v centru.

Druhý vatikánský koncil zdůrazňuje, že tato důstojnost je nezcizitelná, protože "byla stvořena k Božímu obrazu" (Gaudium et spes, 12). Je základem veškerého sociálního života a určuje zásady jeho konání. Zásadě nezcizitelné důstojnosti člověka je v moderní kultuře nejblíž Všeobecná deklarace lidských práv, kterou sv. Jan Pavel II. označil za "milník dlouhé a svízelné cesty lidského rodu" (Promluva na generální shromáždění OSN, 2. října 1979, č. 7) a za "jeden z nejvznešenějších výrazů lidského svědomí" (Promluva na generálním shromáždění OSN, 5. října 1995, č.2). Práva nejsou pouze individuální, ale také sociální; práva národů a národností (srov. Kompendium sociální nauky církve, 157). Člověk je totiž ve svojí osobní důstojnosti sociální bytost, stvořená k obrazu a podobě Trojjediného Boha. Jsme sociální a potřebujeme žít v sociální harmonii. Svým sobectvím však odvracíme pohled od této sociální harmonie zpět k sobě, což nás hyzdí, kazí a ničí harmonii.

Toto nové uvědomění si důstojnosti každé lidské bytosti má řadu sociálních, ekonomických a politických implikací. Pohled na bratra a celé stvoření jako na dar obdržený Otcovou láskou vzbuzuje postoj ohleduplnosti, pečlivosti a úžasu. Věřící, který rozjímá o bližním jako o bratru a ne jako o cizinci, hledí na něho se soucitem a empatií, nikoli s opovržením či nevraživostí. A nazíráním na svět ve světle víry usiluje s pomocí milosti o rozvoj jeho tvořivosti a jeho nadšení s cílem řešit dějinná dramata. Pojímá a rozvíjí svoje schopnosti jako odpovědnost, která plyne z jeho víry, jako dary Boží, jež je třeba dát do služeb lidstva i stvoření.

Když všichni usilujeme o vyléčení z virusu, který postihuje všechny bez rozdílu, víra nás nabádá, abychom vážně a aktivně odporovali lhostejnosti vůči pošlapávání lidské důstojnosti. Tato kultura lhostejnosti provází skartační kulturu, v níž pouze to, co se mne netýká, mne nezajímá. Víra vždycky vyžaduje, abychom se nechali uzdravit a obrátit ze svého individualismu, ať osobního či kolektivního, např. stranického individualismu.

Kéž nám Pán "vrátí zrak", abychom znovu objevili, co znamená být členy lidské rodiny. A kéž se tento pohled projevuje konkrétními skutky soucitu a úcty ke každému člověku a péčí o náš společný dům.

Přeložil Milan Glaser


Uzdravit svět - 3. Přednostní rozhodování ve prospěch chudých a ctnost lásky 

Katecheze papeže Františka z 19. srpna, knihovna Apoštolského paláce

(2 Kor 8,1-2.9)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Pandemie odhalila svízelnou situaci chudých a velkou nerovnost, která kraluje v tomto světě. A virus, který nedělá rozdíly mezi lidmi, se na své devastační pouti setkal s obrovskými nerovnostmi a diskriminacemi. A zvětšil je.

Odpověď na pandemii je tudíž dvojí. Na jedné straně je nezbytné nalézt lék na maličký hrozný virus, který sráží na kolena celý svět. Na druhé straně musíme léčit obrovský virus sociální nespravedlnosti, nerovných příležitostí, marginalizace a absence ochrany těch nejslabších. Tato dvojí uzdravující odpověď obsahuje volbu, která podle evangelia nemůže chybětt: přednostní rozhodování ve prospěch chudých (srov. Evangelii gaudium, 195). Nejde tu o politickou, ani ideologickou volbu. Stranickou volbu... nikoli. Opce pro chudé je jádrem evangelia. První, kdo ji učinil byl Ježíš. Slyšeli jsme to v úvodním čtení z listu Korinťanům. On, ačkoli bohatý, stal se pro nás chudým, aby nás obohatil, a proto je tato opce středem evangelia, středem Ježíšovy zvěsti.

Kristus, který je Bůh, se zřekl sám sebe a připodobnil se lidem, nevybral si privilegovaný život, nýbrž zvolil »přirozenost služebníka« (Flp 2,6-7). Zřekl se sám sebe a stal se služebníkem. Narodil se v nezámožné rodině a pracoval jako řemeslník. Na začátku svého veřejného působení zvěstoval, že chudí jsou v Božím království blahoslavení (srov. Mt 5,3; Lk 6,20; EG, 197). Přebýval mezi nemocnými, chudými a vyděděnými a prokazoval jim milosrdnou Boží lásku (srov. KKC, 2444). A nezřídka byl pokládán za nečistého, protože chodil k nemocným, malomocným, kteří podle tehdejší mentality činili druhé nečistými. On však podstupoval riziko, aby byl chudým nablízku.

Proto jsou Ježíšovi následovníci rozpoznatelní podle svojí blízkosti vůči chudým, nepatrným, nemocným, vězněným, vyděděným, opomíjeným a těm, kdo nemají, co jíst a do čeho se obléci (srov. Mt 25,31-36; KKC, 2443). Můžeme zde zmínit slavný protokol, podle něhož budeme všichni souzeni, tedy 25. kapitolu Matouše. To je klíčové kriterium křesťanské autenticity (srov. Gal 2,10); EG, 195). Někteří se mylně domnívají, že tato přednostní láska vůči chudým je úkolem jen pro některé, ale ve skutečnosti je to poslání celé církve (srov. Sv. Jan Pavel II., Solicitudo rei socialis, 42). "Každý křesťan a každé společenství je povoláno být nástrojem Božím k osvobozování a k podpoře chudých" (Evangelii gaudium, 187).

Víra, naděje a láska nás nezbytně přivádějí k upřednostňování těch nejpotřebnějších (pozn. pod čarou: Kongregace pro nauku víry, Instrukce ohledně některých aspektů teologie osvobození, 5), což překračuje pouhou bezprostřední pomoc, byť nezbytnou (srov. EG, 198). Znamená to putovat společně s nimi, nechat se evangelizovat od těch, kteří dobře znají trpícího Krista, nechat se "nakazit" jejich zkušeností spásy, jejich moudrostí a tvořivostí (srov. ibid.). Dělit se s chudými znamená obohacovat se vzájemně. A jsou-li nemocné sociální struktury, které jim brání snít o budoucnosti, musíme se společně přičinit o uzdravení a změnu těchto struktur (srov. tamt., 195). A k tomu vede láska, kterou nás miloval Kristus až do krajnosti (srov. Jan 13,1) a jež dosahuje až na konec, na okraj a na existenční mez. Učinit periferii středem znamená soustředit svůj život v Kristu, který se »stal chudým pro nás, abychom zbohatli z jeho chudoby« (2 Kor 8,9) (pozn. pod čarou: srov. Benedikt XVI., Promluva na zahájení V. generální konference episkopátů Latinské Ameriky a Karibiku, 13. května 2007).

Všichni jsme znepokojeni sociálními důsledky pandemie. Mnozí se chtějí vrátit k normalitě a začít znovu ekonomickou aktivitu. Tato "normalita" by však zajisté neměla zahrnovat sociální nespravedlnosti a pustošení životního prostředí. Pandemie je krize, a z krize se nevychází beze změny. Buď budeme lepší nebo horší. Měli bychom vyjít lepší, aby se zmírnila sociální nespravedlnost a zlepšilo životní prostředí. Dnes máme příležitost vytvořit něco jiného. Můžeme například posílit ekonomii integrálního rozvoje chudých a nikoli jen sociální podporu. Nechci tím odsuzovat sociální podporu, která je velmi důležitá. Pomysleme na volontariát, jež je jedním z nejkrásnějších počinů italské církve. To ano, ale je třeba jít dál a řešit ony problémy, které nás nutí poskytovat sociální podporu. Ekonomii, která nesahá k pomůckám, jež jsou pro společnost jedovaté jako příjmy odtržené od důstojných pracovních příležitostí (EG, 204). Tento typ profitů je odtržen od reálné ekonomiky, která má obyčejným lidem přinášet užitek (srov. Laudato si´, 109), a někdy se navíc staví netečně ke škodám zasazovaným společnému domu. Přednostní rozhodování ve prospěch chudých, tento eticko-sociální požadavek, vycházející z Boží lásky (srov. Laudato si´, 158), nás podněcuje, abychom měli na mysli a plánovali ekonomii, jejímž středem jsou lidé, zejména ti nejchudší. A vybízí nás, abychom také lék na virus zamýšleli přednostně pro ty, kteří ho potřebují nejvíce. Bylo by smutné, kdyby v očkování na Covid-19 měli prioritu ti nejbohatší! Bylo by smutné kdyby vakcína byla majetkem toho či onoho národa a nebyla všeobecná a pro všechny. A jakým skandálem by bylo, kdyby se veškerá ekonomická pomoc, kterou pozorujeme - většinou z veřejných peněz - soustředila na podporu podniků, které neusilují o inkluzi vyloučených, povznesení posledních, společné dobro či péči o stvoření (tamt.). Toto jsou zásady, podle kterých se mají vybírat podniky, kterým má být poskytnuta pomoc.

Pokud by v tomto světě nespravedlivém pro chudé a zranitelné měl virus opět nabýt na intenzitě, musíme tento svět změnit. Podle Ježíšova příkladu, lékaře integrální božské lásky, to znamená fyzického, sociálního a duchovního uzdravení (srov. Jan 5,6-9), jako to činil Ježíš. musíme jednat nyní, abychom uzdravili epidemie způsobené maličkými neviditelnými viry a uzdravili i ty, vyvolané obrovskými a viditelnými sociálními nespravedlnostmi. Navrhuji, aby se tak stalo na základě Boží lásky, jež staví periferie do středu a ty poslední dopředu. Nezapomínat na protokol, podle kterého budeme souzeni, tedy 25. kapitola Matouše. Uskutečňujme jej v tomto rozjezdu z epidemie. Na základě této konkrétní lásky ukotvené v naději a založené ve víře bude možný zdravější svět. Jinak z krize vyjdeme jako horší. Kéž nám Pán pomáhá a posílí nás, abychom vyšli jako lepší a odpověděli na potřeby dnešního světa.

Přeložil Milan Glaser