Promluva Mons. Baxanta na prosincovém formačním setkání

08.12.2018

Formační den v Diecézním domě kardinála Trochty, Litoměřice. 4. prosince 2018

Iz 11,1 -10

Drazí bratři a otcové,

při četbě knihy Izaiášových proroctví a v adventní době máme téměř denně příležitost mít tuto starozákonní nesmírně hodnotnou literaturu před svýma očima. Jistě nemusím připomínat známé charakteristiky každého proroka, vždy Bohem vybraného, neboť jedině On volí a povolává, koho uznal za vhodného. Nikdy si žádný člověk nemohl zařídit vyvolenost k prorokování ničím, ani mimořádnými lidskými vlastnostmi, schopnostmi, vlohami, studiem, ba ani svatým životem. A nezmiňuji se o tom, že by někteří ani o vyvolenost nestáli. Podobně jako tomu bylo u vyvolení apoštolů, Kristus za takové povolal a určil jedině ty, které sám chtěl, tedy vybíral a vybírá podle svého klíče a mohli bychom se docela klidně domnívat, že v řadách Ježíšových učedníků bylo určitě několik jedinců, kteří by apoštoly chtěli být, ale nestali se jimi. Stejně tak, když se zadíváme do řad našich současníků, i my se někdy domníváme, že ten či onen by byl mnohem zdatnější a spolehlivější Ježíšovou oporou, než jsme my sami. Není a nestal se jí. Nikoliv proto, že by Kristus přehlédl jejich větší zbožnost a poslušnost, převyšující tu naši. Apoštolem se stal jen ten, koho oslovil Kristus. Prorokem se stal jen ten, koho povolal Hospodin. Domnívám se, že by stěží kdokoliv z nás dokonale vystihl důvod, který Bůh měl, když nás k zasvěcenému povolání zavolal. Ani nepředpokládám, že bychom našli některého ze starozákonních proroků, který by Boží motivy vyvolení prohlédl. Spíše se v jejich textech proroctví setkáváme s jistou otázkou, i dokonce trucující výčitkou vůči Bohu: proč sis vyvolil zrovna mě? Když si posléze k dovršeným svědectvím proroků a apoštolů, ale i našich spolubratrů a sester v době pronásledování, připojíme jejich krvavé a vyznavačské mučednictví, nemůže nás minout oprávněné, znovu a znovu potvrzované zjištění, že být Bohem povolán do služby se vymyká lidským i rádoby moudrým úsudkům. Prorok, apoštol, zasvěcenec nese v sobě Boží tajemství. Dotkl se ho Bůh, a na to se nedá nikdy zapomenout. Nepříjemné obtíže nastávají tehdy, když chce prorok, apoštol, zasvěcenec rozumět sobě. Ztrácí tím čas, řečeno na rovinu, protože jeho posláním není bádat nad životem svým, zabývat se stále jen sebou samým, ale má se zamýšlet nad životem Božím a nad životy lidí. Úvahy nad životy lidí, často velmi vyčerpávající, mají své důležité místo, aby prorok věděl, koho před Bohem zastupuje, v jakých mnohdy těžkých trampotách se lidé nalézají. Meditace nad Božím životem pak je zcela oprávněná proto, aby prorok lidem sděloval Boží výzvy a upozornění a ne své vlastní rozumy, výplody své fantazie. Proroci, myslím jedině ty pravé proroky, ti trpěli. Nepraví proroci bývávali chváleni a po uznání bytostně toužili. Praví proroci nesnášeli jen fyzické bolesti a rány, nesoužili se tíhou z nepochopení vlastního poslání, ale tíhu prorockého, apoštolského úkolu zasvěcence pociťovali především tehdy, když Bůh mlčel, nebo lidé si své uši úmyslně zacpávali. Prorok Izaiáš se však v dnes předloženém úryvku raduje z nesmírně útěšných slov, která zachytil při setkání s Hospodinem a která rád předá dál lidem. Je však třeba, abychom nejprve zjistili, jaká to ta Izaiášova radost je, protože zmíněný dnešní text nám při rychlém pohledu může znít jako iluze, pohádka, bláhové mámení. Prorok se ale raduje opravdově, není to hra na radost, není zde radost vynucená a předstíraná. Izaiáš se raduje z toho, že je mu dáno, i když, jak bylo již zmíněno výše, nerozumí sám sobě, že je schopen uvěřit takovým věcem, jako že ratolest může ještě vyrazit k životu z pahýlu, že výhonek může vypučet z kořenů onoho pahýlu, že se může prodrat ke světlu i to, co by už bylo definitivně odkázáno k temnotě zániku. Situace člověka, každého člověka, protože Božího miláčka, není a nemůže být nikdy tak tragická a bezvýchodná, aby naděje byla navždy zničena. Izaiáš sděluje toto poselství naděje ve velmi optimistickém tónu, ale nejprve tento nadějeplný tón musí znít v něm. Prorok, apoštol, zasvěcenec je tím prvním, který uvěří Božím příslibům, dokáže se z nich radovat a až poté je účinně předává dál tak, aby radost jako Boží dar lidem se uchytila v jejich srdcích. Když pak k tomu ještě připojíme následující verše dnešní Izaiášovy lekce o té zvláštní zoologické zahradě s malým chlapcem či dokonce s kojencem uprostřed, pak se umocní skutečný důvod radosti. Přesto, že je téměř nemožné, aby např. beránek přebýval s vlkem vedle sebe, že by si levhart lehl vedle kozlátka, telátko a lvíče že by se pásly pospolu na jedné pastvě, že by dětská ručka sáhla do skrýše jedovatého hada a nic by se dítěti nestalo, prorok Izaiáš podává toto poselství jasně a přesvědčivě. On tomu sám uvěřil. Ano, toto všechno je možné, neboť na Boží svaté hoře, na Božím území, v pastoračním terénu kohokoliv z nás, kam nás Bůh poslal, nikdo nebude škodit ani zabíjet, i když se nám často zdá, naštěstí jen zdá, že je to nebezpečné území divokých šelem. Pokud šelmy, pak je musíme nejprve krotit v nás samých! Bůh je svrchovaným pánem tohoto terénu. Uškodili bychom si my sami tak, jako by si ublížil každý prorok, apoštol a zasvěcenec, kdyby Hospodinu neuvěřil, kdyby se z nás naděje vytratila, kdybychom zběhli a nevyčkali prvního, byť nepatrného, ale jistého lístečku ratolesti, prvního plaménku z už lidmi odepsaných zdejších spálenišť.

Milena Davídková                                                                      5.prosince 2018