Promluva litoměřického biskupa v katedrále na Popeleční středu 6. března 2019

08.03.2019


Popeleční středa 6. března 2019, katedrála sv. Štěpána, Litoměřice

Foto: Dominik Faustus 


Bratři a sestry,
každoročně, vždy na začátku postní doby, slyšíme výstižné trojí Ježíšovo poučení o povaze a stylu postu: opravdu nemáme vytrubovat kolem sebe, když se nám daří konat dobré skutky ve prospěch druhých. Naše modlitební zbožnost má mít svou komůrku s fungujícími dveřmi, aby se mohly zavírat. Rohy ulic, kam je odevšad vidět, jsou těmi nejméně vhodnými místy, kde bychom snad plánovali výstavbu těchto komůrek. A upřímné postní sebezápory nejsou odvislé od nalíčené nebo nenalíčené zasmušilé tváře. Přesto, zvláště ve svatopostní době, má modlitba, almužna i půst zásadní roli. Tato liturgická doba totiž metodicky sleduje naše duchovní zrání krok za krokem, abychom v sobě nehatili křesťanské dílo zmatečnými a chaotickými projevy, neboť by bylo velkou škodou ztratit nesnadno dosažené bohatství života s Bohem. Postní období je jakousi školou k získání zdatnosti v duchovním životě.

Důležitý předpoklad v úsilí o opravdovost křesťanského snažení spočívá v jedné zcela jasné řeči, našem zřetelném vyznání: "Smiluj se, Pane, neboť jsme zhřešili." Je velmi nutné si uvědomit, co tím vyjadřujeme sami za sebe. Nelze totiž ukazovat prstem na toho či onoho hříšníka, stojícího třeba i jako překážka na naší vlastní cestě a proviňujícího se proti nám. Náš prst má ukázat na nás samé. Ano, jsem to já, kdo zhřešil. Jsme to my, hříšníci. O smilování prosíme Pána Boha s vědomím, že Jeho smilování a odpuštění je dar. Nedá se vynutit, ani vytrucovat. Na odpuštění nemáme nárok. Bůh se nad námi smilovává ne z povinnosti, ale z milosti. A protože je Boží milosrdenství věčné a slitování velké, může být zahlazena i jakákoliv naše lidská nepravost, vina úplně smyta a my můžeme být od hříchů očištěni, pokud své nepravosti bez výmluv uznáváme a o soucitné Boží slitování prosíme.

Všechno do této chvíle zatím naznačené v krásném kajícím žalmu 50 /51/ by zůstávalo na sice dobré cestě s udaným správným směrem, ale byli bychom stále ještě vpůli, poměrně daleko od cíle oné předsevzaté zralosti duchovního života. Další etapa spočívá v rozhodnutí vytrvat v obnovném procesu zušlechtění našeho nitra opět jasným prohlášením: "Stvoř mi čisté srdce, Bože!" Neboť takové lidské křesťanské srdce se raduje z Boží ochrany a je posíleno něčím, co se v současnosti již málokde vidí: velkodušností. Velkodušnost je opakem malosti a skrblictví ve vztazích k druhým lidem. Neznamená to být rázem atletickým silákem v řešení spletitostí současného světa v mezilidských vztazích. Radost z Boží ochrany a schopnosti být druhým ku prospěchu dává zdatnému křesťanovi sílu nestydět se za popel, kterým jsme a v nějž se opět obrátíme, nebýt naší nesmrtelné duše, nadto ještě obmyté Kristovou krví. A nejen to, takto duchovně vybavený křesťan možná i mlčí, ale mlčet přestává, když mu ústa otevírá sám Pán, aby zvěstoval Boží chválu. Jsme zde, abychom Boha chválili.
Váš + Jan