Matky a otcové, kteří "opouštějí" své děti, aby je zachránili

28.08.2021

Na stránkách deníku L'Osservatore Romano vyšlo zamyšlení Luigi Maria Epicoca spojující aktuální dění v Afghánistánu, kde jsou rodiče často nucení opustit své děti aby jim umožnili evakuaci ze země, s biblickým příběhem o Mojžíšovi. Obsah této úvahy vám nyní nabízíme:

Bez ohledu na to, jak moc se snažíme slovy vylíčit fakta, existují obrazy, které mohou vyjádřit myšlenku lépe než tisíc slov. Právě to se v těchto dnech děje v Afghánistánu. Drama a bolest jsou na těchto snímcích výmluvnější než na tisíce společensko-politických analýz, kterými jsou v těchto dnech přeplněna média a veřejné debaty. Mezi těmito snímky jsou dva, které se dotkly svědomí mnoha lidí: matka, která posouvá své dítě přes ostnatý drát, a otec, který zvedá své dítě, aby ho předal vojákovi na druhé straně barikády. Co může vést rodiče k něčemu tak dramatickému a bolestivému? Na mysl přichází gesto Jochebed, Mojžíšovy matky, která, vedena stejným zoufalstvím, v krajním pokusu o jeho záchranu pouští své dítě do vod. Opouští ho, aby mohlo být zachráněno. Emocionální zkrat vyvolává právě spojení těchto dvou slov: opuštění a spása. Věřím, že jen rodič může plně pochopit bolest takového činu. V tragédii tohoto odloučení se však skrývá vyznání lásky: Jsem ochoten tě opustit, abys mohl žít. V biblickém textu se příliš rychle přesouváme k Mojžíšovým činům, ale myslím, že bychom měli najít odvahu stát před vodami Nilu odnášejícími košík s dítětem uvnitř, zatímco se sestra Miriam snaží zjistit, co se stane s jejím bratrem.

Dříve či později v životě, v každém dobrém vztahu, musí člověk dospět k takovému odstupu: nechat jít, aby druhý mohl žít. V případě Mojžíše a afghánských dětí však toto gesto není oslavou odloučení, které je plodem dospělosti, ale traumatického odloučení, které je plodem násilí a hrubosti. Ve své bezmocnosti bychom se však mohli stát podobnými Miriam a cítit zodpovědnost za to, že budeme tyto děti i nadále sledovat abychom věděli, co se s nimi stane. A pokusíme se stejně jako ona najít způsob, jaým by se mohlo uskutečnit potřebné znovushledání.

Něco podobného se odehrává v románu Cormaca McCarthyho Cesta. V apokalyptické atmosféře se otec a syn snaží zachránit své životy tím, že se vydají na cestu, o které toho moc nevědí. Nakonec to ale otec nezvládne, cítí, že je v koncích, a naléhá na syna, aby se nevzdával, aby pokračoval, aby šel dál i bez něj:

"Muž ho vzal za ruku a ztěžka přitom oddechoval. Musíš jít dál, řekl. Nemohu jít s tebou. Ale ty musíš pokračovat. (...) Tento okamžik měl přijít už dávno. A nyní nastal. Pokračuj na jih. Dělej vše tak, jak jsme to dělali společně. Chci zůstat s tebou. Nemůžeš. Prosím. Nemůžeš. Musíš nést oheň. Nevím jak. Ano, víš. Je skutečný? Myslím ten oheň. Ano, je skutečný. A kde je? Nevím, kde je. Ale ano, víš. Je v tobě. Vždycky byl. Já ho vidím."

Historie nás opět konfrontuje s tragédií. Máme povinnost neuhasit naději, zachránit oheň, chránit život, zejména těch nejslabších, s vědomím, že za nimi stojí ti, kteří jsou ochotni se pro to obětovat. Opakem terorismu je takováto láska. Takovou láskou nás miloval sám Ježíš.

(pb)