Křest udělovaný pozměněnými svátostnými formulemi je neplatný

09.08.2020

Kongregace pro nauku víry dnes zveřejnila věroučnou nótu o slovech, kterými se udílí svátost křtu, a záporně odpověděla na dotaz, zda je platný křest udělený slovy: "My tě křtíme ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého"; zároveň prohlásila, že v případě této změněné formulace je třeba křest vykonat správně znovu. Svatý otec František přijal toto rozhodnutí letos 8. června a nařídil jej zveřejnit.

Dokument nese podpis prefekta, kardinála Luise Ladarii SI, a sekretáře zmíněné Kongregace, arcibiskupa Giacoma Morandiho, a je datován na svátek Narození sv. Jana Křtitele (24.6.).

Dvoustránková věroučná nóta v úvodu předesílá, že poslední dobou v křestních bohoslužbách celebranti modifikují slova, jimiž se tato svátost udílí. Dodejme, že problém se vyskytuje především na půdě římsko-katolického ritu, kde církev používá sloveso křtít v první osobě jednotného čísla v činném rodu a celebrant oslovuje křtěnce jménem: "N. já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého", zatímco formulace řecko-katolického ritu užívá trpný rod a celebrant říká o křtěnci, jehož oslovuje jménem: "Boží služebník N. je křtěn ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého."

Z věroučného hlediska je tedy chybné, když celebrant ve svátostném úkonu mění jednotné číslo slovesa křít na množné a svévolně rozšiřuje podmět křestní formulace slovy "křtíme jménem nebo spolu s tatínkem, maminkou, kmotry, prarodiči, příbuznými, přáteli a shromážděním věřících".

"Zdá se, že svévolné modifikování svátostné formulace - čteme ve věroučné nótě - chce zvýraznit komunitní povahu křtu, aby vyjádřilo účast rodiny a přítomných a vyhýbalo se pojetí, které koncentruje pozornost na svátostnou moc kněze na úkor rodičů a společenství věřících, třebaže jejich roli Křestní obřady římského ritu na patřičných místech výslovně zahrnují. Ukazuje se tedy, že se pod diskutabilními motivacemi pastoračního rázu vynořuje starodávné pokušení nahrazovat formulaci, předanou Tradicí, jinými texty, považovanými za vhodnější.

Poukaz na pastorační motivace - pokračuje v poznámce pod čarou věroučná nóta - tak možná nevědomky zastírá subjektivistickou úchylku a manipulativní sklony. Již Romano Guardini připomněl v minulém století, že v individuální modlitbě se věřící může držet podnětů svého srdce, ale v liturgických úkonech se »musí otevřít na jiný podnět, mocnějšího a hlubšího původu, přicházející ze srdce církve, tlukoucího během staletí. Zde neobstojí to, co se mi individuálně líbí nebo se mi zdá momentálně žádoucí...« (R. Guardini, Vorschule des Betens, Einsiedeln/Zürich, 1948, str. 258)."

Věroučná nóta pak, počínaje odkazem na sv. Tomáše Akvinského (Summa Theologiae, III, q.67, a. 6 c), podrobněji vysvětluje, proč zmíněná modifikace není na místě.

"Druhý vatikánský koncil praví: »Když někdo křtí, křtí sám Kristus«. Toto tvrzení v konstituci o posvátné liturgii (Sacrosanctum concilium, 7) - pokračuje věroučná nóta - je inspirováno textem sv. Augustina (In evangelium Ioannis tractatus, VI,7), který spojuje slavení svátostí s Kristovou přítomností nejenom v tom smyslu, že mu dodává sílu (virtus) a účinnost, nýbrž v tom, že indikuje Pána jako protagonistu slavené události. Když totiž církev slaví nějakou svátost, jedná jako Tělo, neoddělitelné od své Hlavy, poněvadž Kristus je Hlavou, jednající v Těle církve, jež zrodil v tajemství Paschy. Slavnostně prohlášená nauka Tridentského koncilu o božském ustanovení svátostí je tak přirozeně rozvinuta a autenticky interpretována citovanou pasáží konstituce Druhého vatikánského koncilu Sacrosanctum concilum. Oba koncily jsou tedy v komplementárním souladu, když stvrzují absolutní nedisponovatelnost sedmera svátostných formulací církevních úkonů. Svátosti ustanovené Ježíšem Kristem jsou svěřeny církvi, aby je střežila. Proto je zřejmé, že církev, ač ustanovená Duchem svatým, který vykládá Boží Slovo, může do jisté míry uzpůsobovat obřady, které vyjadřují svátostnou milost darovanou Kristem, avšak nedisponuje samotnými základy svojí existence: Božím Slovem a spásonosnými činy Krista.

Je tedy pochopitelné, že církev během staletí pečlivě střežila formy slavení svátostí zejména v oněch prvcích, které jsou dosvědčeny v Písmu a umožňují rozpoznat s absolutní zřejmostí Kristův čin v úkonech církevních ritů. Druhý vatikánský koncil proto stanovil, že "nikdo jiný, ani kněz, nesmí v liturgii o své vůli nic přidávat ani ubírat ani měnit" (SC, 22 §3). Měnit z vlastní iniciativy formu slavení nějaké svátosti není jen liturgický nešvar jako přestupek proti nějakému ustanovení pozitivního práva, nýbrž vulnus (rána) zasazená zároveň církevnímu společenství a rozpoznatelnosti Kristova působení, což v těch nejtěžších případech zneplatňuje samu svátost, protože podstata liturgického úkonu vyžaduje věrné předávání toho, co se obdrželo (srov. 1 Kor 15,3)."

Věroučná nóta Kongregace pro nauku víry pak pokračuje: "Podmětem slavení svátostí je církev, Kristovo Tělo spolu s Jeho Hlavou, jež se projevuje konkrétním shromážděním pokřtěných (srov. KKC, 1140, 1141). Toto shromáždění je však činné služebně, nikoli kolegiálně, protože žádná skupina ze sebe nemůže učinit církev, nýbrž stává se církví na základě povolání, které nevyvstává zvnitřku dotyčného shromáždění. Pověřený služebník (celebrant) je tudíž znamením přítomnosti Toho, který povolává, a zároveň místem společenství každého liturgického shromáždění s celou církví. Jinými slovy, služebník je vnějším znamením toho, že nedisponujeme svátostí, jakož i charakteru jeho přináležitosti ke všeobecné církvi.

V tomto světle je třeba chápat tridentský výrok o nezbytnosti úmyslu vysluhovatele konat to, co koná církev (DH, n.1611). Úmysl však nemůže zůstat pouze na vnitřní rovině, což hrozí subjektivistickými úchylkami, ale vyjadřuje se vnějším úkonem za použití svátostné matérie a formy. Tento úkon nemůže než vyjadřovat společenství mezi tím, co koná celebrant slavením každé svátosti, spolu s tím, co koná církev společně s Kristem samotným. Je tedy podstatné konat svátostný úkon nikoli ve vlastním jménu, nýbrž v osobě Krista, činného ve svojí církvi, a ve jménu církve.

Proto v tomto specifickém případě vysluhovatel svátosti křtu nejenom nemá pravomoc disponovat podle svého zalíbení svátostnou formulí z výše zmíněných důvodů kristologické a eklesiologické povahy, nýbrž nemůže ani prohlašovat, že jedná jménem rodičů, kmotrů, příbuzných, přátel i věřících shromážděných k bohoslužbě, protože celebrant jedná jako znamení přítomnosti samotného Kristova úkonu, který se uskutečňuje liturgickým úkonem církve. Když vysluhovatel říká "já tě křtím" nemluví jako funkcionář, který plní svěřenou roli, nýbrž jedná služebně jako znamení přítomnosti Krista, který jedná ve svém Těle, uděluje svoji milost a činí z onoho konkrétního liturgického shromáždění "skutečnou povahu pravé církve" (SC, 2), poněvadž "liturgické úkony nejsou soukromé úkony, nýbrž slavnostní projevy církve. Církev je »svátost jednoty«. Je to svatý lid, sjednocený a uspořádaný pod vedením biskupů" (SC, 26).

Měnit svátostnou formulaci proto také znamená nechápat samotnou povahu církevní služby, která je vždycky službou Bohu a Jeho lidu a nikoli výkonem moci, jež manipuluje tím, co bylo svěřeno církvi úkonem, který patří Tradici. V každém vysluhovateli křtu proto musí být zakořeněno nejenom vědomí, že jedná ve společenství církve, ale rovněž přesvědčení, které svatý Augustin připisuje Janu Křtiteli, který "pochopil, že Kristus je takový, že i přes množství svatých či hříšných služebníků, udělujících křest, nelze svatost křtu přičítat nikomu jinému než Tomu, na něhož sestoupila holubice a o kterém bylo řečeno: »To je ten, který křtí Duchem svatým« (srov. Jan 1,33)". A proto - komentuje dále Augustin - "Ať křtí třeba Petr, je Kristus tím, kdo křtí; křítí-li Pavel, je Kristus tím, kdo křtí, a také křtí-li Jidáš, pak tím, kdo křtí, je Kristus" (Augustin, In Evangelium Ioannis tractatus, VI,7)" - končí věroučná nóta týkající se modifikace svátostné formulace křtu.

(mig)